„To prostěradlo ti musí sklouznout, ukážeš zadek…“ Marcello se zmůže jen na slabou námitku: „Nebude to vypadat nevkusně?“ Takto reprodukuje italský filmový kritik Tullio Kezich ve své knize Federico údajný dialog, který měl proběhnout mezi Fellinim a Mastroiannim při přípravách na film 8 a půl.

Oba přátelé o sobě věděli vše, špičkovali se, kdo má rychlejší auto, kdo věrnější fanynky, a proto Federico věděl, že Marcella popíchne tímto nárokem, protože herec se domníval, že má příliš tenké nohy. 8 a půl je jedinečná oslava mužského přátelství. Režisér našel své alter ego, Fellini prostřednictvím Mastroianniho vypráví o svých intimních běsech, svůj vnitřní svět nechává artikulovat svým blížencem, nechá mu na hlavě svůj klobouk, chodí si pochutnávat na vyhlášené karbanátky paní Mastroianniové.

8 a půl je černobílý film z roku 1963. Má Velkou cenu z MFF v Moskvě a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Podnětem k jeho vysílání v České televizi bylo výročí. Fellini se narodil 20. ledna 1920. Není v dějinách kinematografie mnoho režisérů, kteří si dovolili udělit lidem takovou vizuální nakládačku jako tento tvůrce.

Byli a jsou filmaři, kteří jako by učili diváky dívat se a vidět. Na to, ale Fellini nemyslí. Komponuje obrazy a situace bez jakéhokoli pedagogického a objevitelského podtónu, on je přímo a agresivně vpaluje do mozku. Jednou uvidět, nikdy nezapomenout. Tohle platí v jeho filmech. Nic v nich není obyčejné. Každý obličej na plátně znamená další vryp do lidského bestiáře, každý ženský zadek a poprsí sahá po archetypální sexuální obsesi, brýle, cigarety, šálky s kávou vytečkovávají zrakovou stopu emocí, jež vystýlají náš svět.

Za chlapcem prchajícím po pláži a kličkujícím před pronásledovatelem volně vlaje černá školní pláštěnka jako křídlo netopýra a vede dialog s příliš úzkou kutnou kněze svazující spontaneitu církevní kázní. Vyhublé, staré, skoro mumifikované tělo preláta v lázni je dvojznačným mementem, marná lidská snaha uchovat si důstojnost v bráně smrti, dojemná křehkost těla budící lítost a jeho nesmlouvavá mysl vztahující se k věčnosti.

Felliniho filmy prostě kašlou na literaturu. Proto se na scénáři, který je nakonec stejně jen vodítkem přibližným, podílí tolik lidí. V tomto případě kromě režiséra to jsou Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi. Nápady se rodí při natáčení, kde Felliniho kongeniálně doplňují kameraman Gianni Di Venanzo a výtvarník Piero Gherardi.

Tak jako dobrá hudba svým působením přesahuje svět slov, Felliniho filmy odolávají vyprávění příběhu, slovní reprodukci. Valí se divákovou myslí a někdy není jasné, proč se tak děje, ale děje se tak s mimovolní samozřejmostí živlu. Jsme svědky transsubstanciace, kdy hluboká osobní introspekce jedince se dotýká obecně sdílených psychických struktur každého člověka. Přitom nemáme nic do činění s racionálně a abstraktně smýšlejícím intelektuálem, kterým Fellini rozhodně nebyl, jsme fascinováni způsobem, jakým se před našima očima svobodně artikuluje lidská tvůrčí energie.

„Za kolik bys natočil film o onom světě?“ zeptal se Felliniho při cestě do Hollywoodu na udílení Oscarů producent Ergas. A už tu byl námět na Cestu G. Mastorny. Fellini se nebál ničeho.