Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.

Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu?

Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga. 

Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“? 

Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení. 

Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci? 

Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj. 

Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek...

Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám. 

Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.