V neděli 26. ledna se křepkým sedmdesátníkem stal Jiří Lábus, jeden z nejlepších žijících českých komiků.
V mnohém byl odkojen rozhlasem. Rád jej poslouchal, napodoboval, dodnes jej poslouchá a rovněž jej odtamtud můžeme slýchat. Nejvíce v nekonečném improvizovaném rozhlasovém sitcomu s Oldřichem Kaiserem, se kterým vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici.
Díky své mamince, která byla sestřičkou pracující pro „závodního“ lékaře Národního divadla, zhlédl tam Jiří Lábus takřka všechny dávné a slavné Radokovy a Krejčovy inscenace.
V začátcích kariéry bral dost malé filmové role, od čehož upustil teprve v momentě, kdy se jeho filmografie rozrostla. Hrál například ve slavné komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a dokonce již z roku 1971 je televizní adaptace divadelního představení absolventů čtvrtého ročníku DAMU Žebrácká opera. Tam exceluje s přitažlivou Kateřinou Macháčkovou.
Rok nato se mihl v televizním filmu Jak to bylo v Únoru? a po absolvování DAMU (1972) hrál v libereckém Studiu Ypsilon, se kterým přešel roku 1978 do Prahy. Všem utkvěl jako koktající lotr z památné adaptace Twainovy předlohy Páni kluci (1975), jejíž scénář psal ještě Jan Procházka, a za jeho první snímek pro kina bývá označována kriminálka Zatykač na královnu (1973). Už tam získal jednu z hlavních rolí, koktavého šoféra.
Následovaly vážné i nevážné filmy Milenci v roce jedna, Maturita za školou, Profesoři za školou, Smrt mouchy (role příslušníka Veřejné bezpečnosti), Případ mrtvých spolužáků (role úředníka), Noc klavíristy, Hra o jablko (hrál bratra hlavní hrdinky), Den pro mou lásku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Proč nevěřit na zázraky (role kolaboranta), Jak se točí Rozmarýny (člen filmového štábu), Hop – a je tu lidooop, Křehké vztahy (nepoctivý vrchní), Jak rodí chlap (další z mnoha Lábusových „esenbáků“), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Drsná Planina (voják), Princové jsou na draka, Krakonoš a lyžníci, Blázni, vodníci a podvodníci (bratr hrdinky ztvárněné zde Dagmar Veškrnovou).
V jeho filmografii je i pověstný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, ve kterém rovněž hraje Oldřich Kaiser, Jiří Lábus tu ztvárnil lennonkami zdobeného zpěváka hitu „Bič boží“ Borůvku, což považuje za svoji chybu a omluvil se za ni.
Přibližně od roku 1980 a seriálu Arabela či komedie o podvodném prodejci Karlštejna Harry Jelínkovi Velká sázka o malé pivo je ovšem Jiří Lábus natolik znám, že fakticky získal šanci si role vybírat, a jak upozorňuje ve své knize Český film Miloš Fikejz (15. ledna uplynul rok od jeho smrti), pozoruhodnými se staly zvláště Lábusem zosobněné figury ve filmech Vladimíra Michálka, adaptaci Kafkova Nezvěstného (1994) a Demlova Zapomenutého světla (1996), kde ztvárnil kolaborujícího faráře.
Z téhož roku je role ve Švankmajerových Spiklencích slasti. Proslul však i co dabingový mistr (MASH) a mluví mimo jiné Marge Simpsonovou. I v soukromí je vnímavým, byť často dosti spěchajícím čtenářem. A vedle dalších knih načetl pro děti také první díl Harry Pottera.
Zvlášť díky už víc než tisícidílnému seriálu o rodině Tlučhořových se Jiří Lábus rovněž stal spoluautorem vícera knih (tj. přepisů toho improvizovaného cyklu) a sám byl celkem upovídaným objektem zájmu knižních publikací Zuzany Maléřové Psáno v kóji (1991) či Jana Czecha Lábus: malý Gatsby (1993) a Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových (2004).
Kvůli roli ve zmiňovaném Zatykači pro královnu si Jiří Lábus udělal řidičský průkaz, ale nejezdí. Proč? „Nedokážu se soustředit,“ řekl Milanu Tesařovi z Reflexu. „Jsem si jist, že bych se jednou za volantem zamyslel a došlo by k tragédii.“ Když roku 2002 točil film Na psí knížku, vozil v několika záběrech Ivu Janžurovou. Není to vidět, ale musela mu řadit, sám jen točil volantem a tiskl chodidlem spojku.
Už koncem roku 1979 vyprávěl časopisu Pionýr (a Janě Černé) o své dětské kamarádce Janě, kterou znal snad už z mateřské školky. I ze školy. Když měli prázdniny, pobýval pak na chatě za Prahou, a když rodiče ráno odjeli do práce, patřilo jejich hrám celé dopoledne. Jana ovšem trpěla bájivou lhavostí, a jelikož věděla, že Jiří miluje malilinkaté hračky, slíbila mu jednou miniaturní ledničku s mlékem a vuřty vevnitř. Ledničku, která se po otevření rozsvítí.
Jak jen se na ni těšil. Trvalo to víc než den.
Každá minuta mi připadala nekonečná. Odpoledne jsem to už nevydržel. Jana mi u své babičky otevřela a klidně prohlásila: „Já jsem si to jen tak vymyslela.“ A já ji měl tak rád, že jsem jí věřil! Neumíte si představit, jak OPRAVDOVĚ jsem byl NEŠŤASTNÝ. Ale s odstupem času bych si přál, aby mě stále potkávala jen takováto „opravdová neštěstí“, která ovšem tenkrát pro mě byla takto životně důležitá.
