Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka.
Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit.
Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem.
Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“
Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery.
Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana.
Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října.
