Lucemburský výtvarník a pedagog Paul Ewert žije už léta střídavě v Lucemburku, metropoli Lucemburského velkovévodství, kde se před čtyřiapadesáti roky narodil, a u nás, v Třebíči na Vysočině, odkud má manželku Annu. Tam i zde má ateliér.
Protože nevlastní automobil, devíti set kilometrovou vzdálenost zdolává linkovým autobusem. To určilo i praktické dělení jeho kreslířských a malířských děl na lucemburská a třebíčská. Ta i ta mají zpravidla na místě vzniku setrvalý pobyt, tam jsou vystavována. V rodném Lucembursku Ewert není profesně sdružen, avšak v Jihlavě je zahraničním členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. Tradicí naší výtvarné kultury není zasažen, ale vítaně do ní přináší obohacující originální prvky.
V Lucemburku navštěvoval chlapecké lyceum, v bruselském Institutu Saint-Luc studoval grafiku a ve Štýrském Hradci uměleckou historii. Působil v Národní knihovně a v Casino Forum d´Art Contemporain v metropoli Lucemburska. Uskutečnil patnáct autorských výstav, tři z nich v Lucembursku, ostatní v České republice. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, nejčastěji členských výstav Spolku výtvarných umělců Vysočiny.
Někde se uvádí, že Ewert je abstrakcionista. Ale správné to není. Ve smyslu předmětu tvoří tradiční závěsná díla, jejichž originalita spočívá v kombinaci užitých materiálů s přesahem do asambláže. V kreslířské a malířské tvorbě je u něj vše určité. Oné určitosti uvnitř sebe velí, aby byla sdělná a doopravdy sdělena. Úmysl je to věrohodný zvláště pro ty, kteří sledují jeho tvorbu delší dobu. Avšak ani oni nemohou s dobrým svědomím tvrdit, že v Ewertových záměrech a dosažených výsledcích si čtou jak v umělecké čítance. Aktuálně prožité í vzpomínky na vzdálené události a dojmy proplétá na způsob fragmentů zápisků mysli v bohatých konstrukcích, jež jsou, lze to tak říci, lineárními, tvarovými, koloristickými a nadto i skladebnými bludišti. Kdo však dokáže smysly uchopit nepřímá zobrazení a imaginaci, je tedy fundovaným hledačem umělecké pravdy, je Ewertovými výkony potěšen a třeba i nadšen. Ze dvou důvodů – jsou v odůvodněném zakotvení originální a na naší (stejně jako na lucemburské) výtvarné scéně specifické.
Četné Ewertovy obrazy mají inspirační východisko v klasické hudbě, i v přítomné, progresivní. Výborně se v ní orientuje. Druhým zdrojem tvůrčích podnětů je mu krajina a třetím cestování po Evropě. Na nových místech vyhledává galerie a muzea moderního umění pro živá setkání s malířskými díly. Hledá souvislosti své tvorby s tvorbou evropských malířů 20. století. Nikoli proto, řekl bych, aby pátral po nitkách saturování své ctižádosti, ale z příčiny pocitu sounáležitosti.
Zatím poslední uvedení Ewertových obrazů bylo letos v lednu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. K cyklu malých maleb s titulem Antimonochromie poznamenal: Potýkal jsem se s náhodou, spěchem, vzrušením, napětím, nejistotou. Soudím, že pro Ewerta jsou takovéto okolnosti nikoliv děsivé a deprimující, nýbrž výslovně tvořivé. Když je překonává, jde k nejpřesvědčivějším realizacím.
V tomto čase je Ewert kvůli koronavirové pandemii uvízlý v Lucemburku, kam se musel nakvap vrátit z krátké studijní návštěvy Paříže, zatímco jeho manželka Anna a dcera Frederika jsou v Třebíči. Autorovi tohoto článku napsal, že je to doba opuštěnosti, ale také ateliérové práce. Dokládá to poslanými snímky nových kreseb uhlem na kartonu, vzniklých s předstihem k příležitosti letošního 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Jeho hudbu Ewert miluje. V klasicistní i romantické formě.
K vytvoření lineární stopy, nosného výrazového prostředku kresby, výtvarník užívá tužky, pastelky, uhlu a dalších nástrojů vhodných pro pomocné studie. Ewert však uhlem neskicuje, povýšil si jej na prostředek k dosažení definitivního díla. K své výstavě kreseb před časem napsal: Myslím si, že kreslení vyžaduje výtvarné myšlení, vyčleňování obecného a podstatného. A dovolal se myšlenek dvou francouzských umělců – Charlese Boudelaira: Opravdu všichni dobří a skuteční kreslíři kreslí podle obrazu vepsaného do svého mozku, a ne podle přírody. A Maxe Jacoba: Jaký to omyl domnívati se, že kresba je přesnost. Kresbou se rozumí vůle po nějaké formě: Čím je vůle mocnější, tím je kresba uvědomělejší a krásnější. A to je všechno.
Dodatek: O Velikonočním pondělku jsem dostal od Paula Ewerta e-mail s přílohou dvou desítek fotografií lesního interiéru. Píše: Posílám dojmy z lucemburského lesa. Mám polámané kolo. V této době je nemohu dát opravit, tak když nechci trávit čas v malém bytě, jdu do přírody pěšky. Jihozápadně od hlavního města je mezi Bertrange, Leudelange – Gare a Roedgen nádherný kousek lesa. Z bydliště poblíž kostela St. Pie, přes Merl, to mám zhruba dvacet kilometrů. Některé fotografie jsou bez tvrzení o umělecké úrovni, kvalita smartphonu (chytrý telefon) je špatná.
Řekl bych, že kvalita Ewertova smartphonu špatná rozhodně není. Ale důležitá je ještě jiná okolnost, tisící a prvé stvrzení, že žádný výtvarník, nechť je jeho umělecké vyznání jakékoliv, třeba ať nejpřísněji dbá na abstraktní generalizaci nebo do nejvyšších pater vyzvedává surrealistickou imaginaci nebo je považován za postmodernistu, není s to se obejít bez vnitřní zásoby detailních poznání reálného světa. A Ewert? Ten, který v kresbě i malbě nezřídka programově nedbá na tradiční řád skladebnosti? Při fotografování nachází v podmínkách kauzality důležitost obrazové stavby, řádu barev a harmonie světla a stínu.
