Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna.
Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich.
V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne.
Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.)
Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít.
A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu.
Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.)
Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny.
Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála.
Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.)
Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat.
Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní…
Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.)
Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo.
No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál?
Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich.
Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli.
Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž.
Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný.
Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu.
Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii.
Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“
Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat.
Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd.
Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou).
Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
