Vláda žádá Poslaneckou sněmovnu o schválení nové mise naší armády. Měli bychom vyslat až šedesát vojáků do Maghrebu, konkrétně do Mali, Nigeru a Čadu, aby pod francouzským vedením bojovali spolu s vojáky z několika dalších evropských států proti islamistickým povstalcům. V Mali sice už pár let pod hlavičkou EU provádíme vojenský výcvik, ale navrhovaná mise je něco jiného. Je bojová, ne pouze výcviková a není pod hlavičkou žádné mezinárodní organizace – stojí na Francii a na pozvání místních vlád. Jaká jsou naše pro a proti?
Začněme z toho horšího konce. Francie už v Maghrebu bojuje sedm let a výsledky jsou chabé. Sice zachránila malijský režim, ale jinak se území větší než západní Evropa několika tisíci francouzskými vojáky stabilizovat nedaří. Místní režimy, které pomáháme chránit, jsou zkorumpované, represivní a neschopné, jejich armády, které by měly přejmout hlavní roli, jsou až na pár výjimek nespolehlivé. Část společnosti podporuje islamisty z důvodů, které s islámem nemusejí mít nic společného, ale které souvisí s neslavným fungováním těchto vlád. Navíc se rostoucí část obyvatelstva začíná na Francouze (představitele bývalé koloniální velmoci), a potažmo další Evropany, dívat jako na okupanty. A konečně Francie sama nese velký díl odpovědnosti. Současný chaos spustila občanská válka v Libyi, kterou pomáhala rozdmýchat Sarkozyho neokonzervativní politika.
Pokud bychom chtěli hodnotit naši intervenci podle abstraktních kritérií lidských práv a demokracie či podle nějakých obecných zásad spravedlnosti, tak není o čem uvažovat. Měli bychom se podobnému dobrodružství na sto honů vyhnout. Politika by však neměla být vedena moralistickým sněním, nýbrž reálným zájmem. Z hlediska českého zájmu bude závěr opačný.
Za hlavního garanta naší bezpečnosti stále považujeme USA. Jde konkrétně o jaderný deštník nad evropskými členy NATO, tedy závazek USA bránit v případě útoku jejich území všemi prostředky včetně jaderných. Už od Obamy panují pochybnosti o síle tohoto závazku, Trump je umocnil a vývoj nebude lepší. Nejde o osobnosti prezidentů, nýbrž o reálné a rostoucí rozdíly v geopolitických zájmech a hodnocení rizik mezi USA a Evropou. Vůči Číně, Rusku, Izraeli, Brexitu či Íránu postupují USA jednostranně bez ohledu na evropské zájmy.
Pouze uvnitř Evropy platí, že bezpečnost je nedělitelná, co ohrožuje jednoho, nutně ohrožuje i další. V dnešní EU pouze Francie umí strategicky uvažovat o bezpečnostních otázkách a disponuje určitými, byť velmi omezenými, kapacitami – konvenčními i jadernými. Je si vědoma své síly i své slabosti, a proto chce vytvořit funkční evropskou obranu směřující ke strategické nezávislosti na USA, včetně evropského jaderného deštníku.
Pokud do Maghrebu půjdeme, tak nikoliv kvůli místním diktátorům, ani s demokratizační misí, ale ani pro sladké oči Francie. Můžeme tím ale podpořit francouzské ambice při vytváření evropské obrany – bez Francie se neobejde a odpovídá i našim zájmům. Budeme však také muset Francii odnaučit přezíravosti, s níž často hledí na menší členské státy EU, zejména ty ze střední a východní Evropy. Za naším případným „ano“, by mělo následovat „ale“, v němž si řekneme, co od Francie na druhé straně čekáme.
Paříž bude muset vzít na vědomí, že evropské řešení není pouze dohoda s Berlínem, kterou schválí v Římě a v Madridu. Pochopí to snáze, když jí ukážeme, že umíme pomoci, když je v úzkých, a naopak klepnout přes prsty, když nás ignoruje.
