Dost značná našich politiků, bezpečnostních analytiků i představitelů ministerstva obrany a generálního štábu je přesvědčena, že krize se musí řešit co nejdál od našeho domova. A daří-li se to, jsou za to vojáci povyšováni a vyznamenáváni. Jistě v souladu s naší současnou bezpečnostní a vojenskou politickou a členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii. Česká republika se tak podílí na udržování míru a bezpečnosti ve světě.

Tato strategie vychází z myšlenky, že budeme-li řešit krize daleko od našeho domova, tak se nepřiblíží k nám. To je jistě pravda. Navíc naši vojáci získají mnoho cenných zkušeností v náročných podmínkách, v některých případech i bojových.

Ale přesto stojí za to se nad touto strategií kriticky zamyslet. Zhodnotit téměř dvacetileté období od 11. září 2001, jaké přineslo nejen klady, ale i zápory. Zvláště v konfrontaci s tím, jaké ztráty na životech a zdraví to stálo nejen vojáky, ale zejména civilní obyvatelstvo. A také jaké obrovské náklady si to i v době ekonomické krize vyžádalo. Například jen v USA podle prezidenta Donalda Trumpa osm biliónů dolarů, více než třetinu státního dluhu. Vedlo to zároveň k vážným pohybům obyvatelstva v Afghánistánu, Iráku, Íránu, Sýrii, Libyi a v dalších zem. Je otázkou, získalo-li si tím západní společenství opravdu očekávanou prestiž.

Není možné přehlédnout, k jakým podstatným strategickým změnám za posledních třicet let došlo. V prvním desetiletí jsme se chtěli soustředit na obranu naší republiky a euroatlantického prostoru. Ale od přelomu století byly rozhodující aktivity v zahraničních misích, při nichž docházelo, zjednodušeně řečeno, k tzv. afghanizaci armád, a to se všemi důsledky, které nyní modernizací armády napravujeme.

S postupným koncem lokálních válek by se dalo předpokládat, tedy nedojde-li například ke konfliktu s Íránem, Severní Koreou či Venezuelou, vrátíme se ke strategii obranné.

Někteří bezpečnostní a vojenští experti však upozorňují, že při modernizaci armád se vytvářejí jednotky a nakupují zbraňové systémy (výsadkové brigády, bojové vrtulníky ap.), které se dají spíše než v obranném boji využít při jiných ozbrojených operacích včetně útočných.

Týká se to z pěti potenciálních prostředí válečných konfliktů hlavně pozemních a leteckých sil (moře ani vesmír neovládáme), ale ne kyberprostoru, kde kvůli neodpovídajícím aktivitám Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost máme vážné problémy s nedostatečnou ochranou komunikace (například ministerstvo zahraničí, benešovská nemocnice, OKD). Náprava nebude jednoduchá.