I přes jejich kritiku jsou nezávislá veřejnoprávní média pro společnost demokratického státu a jeho informační politiku nezastupitelná. Projevilo se to před časem i při projednávání výročních zpráv o činnosti a hospodaření České televize za poslední tři roky v Poslanecké sněmovně.
V případě neschválení hrozilo, že poslanci mohou odvolat Radu ČT a generálního ředitele ČT. To někteří poslanci včetně většiny sociálních demokratů v konfrontaci s aktivitami prezidenta a jiných poslanců zrušit rozhlasové a televizní poplatky považuje za pokus o ovládnutí televize.
Sociálně demokratický poslanec Roman Skalák to považuje za „osvědčený pokus o přeměnu nezávislé veřejnoprávní televize být hlásnou troubu právě vládnoucí garnitury“. Tedy koho jiného než právě také sociální demokracie? Nebo se už ČSSD nepovažuje za součást koalice, její role přerostla ve vyhraněně rebelskou?
Za veřejnoprávní média jsou obecně považovány hromadné sdělovací prostředky hrazené z veřejných financí a řídící se právně definovanými povinnosti, aby byly využívány ve prospěch demokratické společnosti, ne pro parciální zájmy, zejména politické. To předpokládá, že tato média budou nezávislá, ale zároveň odpovědná za to, že budou objektivně sloužit celé společnosti.
Není sporu o tom, že ČT má vynikající program ČTart a ČTsport i pořady pro děti; nejčastěji je kritizována jen vlastní umělecká tvorba, že je neúměrně závislá na dílech vytvořených za minulého režimu. Podobně je možné hodnotit vysílání Českého rozhlasu.
Co se ale na sociálních sítích stává objektem kritiky, jsou publicistické pořady veřejnoprávních médií. Kritizováno je zejména to, že někteří moderátoři dávají až příliš najevo svou politickou orientaci a podle toho si vybírají i účastníky svých pořadů.
Není přece znakem nezávislosti, když divák, posluchač či čtenář předem pozná, jak se moderátor či redaktor bude k pozvanému a zpovídanému chovat, tedy vstřícně až servilně, objektivně a neutrálně, nebo kriticky až útočně, jak se často stává premiérovi Andrejovi Babišovi, takže lze obdivovat jeho shovívavost, což si řada politiků už často nenechává líbit.
I zastánci veřejnoprávních médií přiznávají, že mají nedostatky. Lidé na sociálních sítích, kteří sledují zpravodajství i na soukromých médiích, vytýkají těm veřejnoprávním výběr, přesnost, úplnost a opožděnost informací. Někdy až příliš technických závad.
Samostatným problémem je sdělnost informací. Veřejnoprávní média by měla být příkladem využívání českého jazyka. K tomu mají daleko, zvláště až přebytečným zneužívání anglicismů a angličtinou poznamenaných vazeb, nedodržováním shody podstatného a přídavného jména a málo redaktorů už ví, že máme dokonavá a nedokonavá slovesa.
A když už je často řeč o televizních a rozhlasových poplatcích, měly logiku, když neexistovala soukromá média. Nic by se nestalo, kdy veřejnoprávní média financoval stát. Stejně by to bylo z daní občanů, A ušetřilo by se na jejich spravování.
Autor je sociolog.
