Jak je možné, že ve Francii stávkují proti penzijní reformě na výzvu odborů společně veřejný i soukromý sektor, učitelé, právníci, zdravotníci, letecký personál či železničáři, ale u nás je největší průšvih to, že ve vládě sedí nesprávný oligarcha? Kvůli tomu se scházejí statisíce na Letné, aby je pochválili představitelé stran, které se svým asociálním vládnutím natolik znemožnili, že mnoha lidem přijde snesitelnější beneficiář holdingu Agrofert?
Ve Francii nejde o nic jiného než o penzijní reformu s tím, že „peněz je málo“. Přitom bohatí za prezidenta Emmanuela Macrona, tedy to nejbohatší procento, bohatnou tempem 35 procent za půl roku. Peníze tedy evidentně jsou, ale jen pro někoho. A Francouzi to ve své většině pochopili.
U nás máme jít demonstrovat a protestovat, aby se přesně ti, kteří chtějí provádět podobné reformy jako Macron, dostali k moci. A jsou kupodivu tací, kteří, vedeni neustálou snahou revidovat výsledky prezidentských a parlamentních voleb u nás, na to přistoupili. Aniž by si uvědomovali, co vlastně činí. To nemluvím o tom, že u nás penzijní reforma a zvyšování odchodu do důchodu proběhly také, za naprostého klidu, protože je třeba roztáčet kola kapitalismu a myslet na blaho nejbohatších.
Mně takhle „napařili“ osm let nucených prací navíc, aniž bych cokoli provedla. Mladí lidé pak otevřeně říkají, že oni už žádné důchody brát nebudou a musí si „naspořit“. Jak? Do soukromých fondů, které hrají vysokou burzovní hru s cizími penězi? Do „štrozoku“? Do nemovitostí? A z čeho, když naše platy se potácejí kolem třetiny platů německých, přičemž u nás opravdu všechno třikrát levnější není? A věk odchodu do důchodu se má neustále zvyšovat, jak radí i předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagarde s tím, že „lidé se dožívají vysokého věku v penzi a s tím se musí něco dělat“. Nyní je nízká nezaměstnanost, ale nová krize je za rohem a starší lidé budou mít problém sehnat práci. Asi se budou muset do důchodu prožebrat.
To všechno, zdá se, naše revolucionáře nezajímá. Oni jsou zaměřeni na dva objekty – Babiše a Zemana, a „nezávislost justice“. Až tady nebudou ti, kdo podle nich brání naprosté bezkorupčnosti, nastane nejspíš ráj.
Minulý týden přišel z Bruselu audit, podle kterého je premiér Andrej Babiš ve střetu zájmů. Ne, že bychom to nevěděli, nejpozději od jeho nástupu do funkce. Řádně to také využil a téměř ztrojnásobil majetek Agrofertu.
Tento týden, očekávaně, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátil pražskému státnímu zastupitelství kauzu Čapí hnízdo. Chce, aby „trestní stíhání pokračovalo u Andreje Babiše a Jany Mayerové. Další čtyři lidi z případu zůstávají zproštěni obvinění“.
Otázka je, k čemu to vše má směřovat. Jisté je, že hnutí Milion chvilek nabere nový dech, a podle zjevně předem připraveného scénáře zahájí už v prosinci novou vlnu protestů, pokud Babiš neodstoupí či se „nezbaví“ Agrofertu. Přičemž, jak radí komentátor Jiří Pehe, už nemá jít jen o „festivalové protesty“, ale o scénář podobný protestům v Hongkongu či Chile. Čili o násilné protesty. Ale co se chce, kromě odchodu Babiše z funkce? Nové volby? To těžko, ty vyhraje Babiš, který posílí právě díky neustálé mediální štvanici, které už většina lidí má plné zuby. Takže jak? Bez voleb bude vládnout kdo? Premiéra jmenuje prezident, čili to garantovaně nebude nikdo z Demobloku. Takže protesty budou pokračovat i nadále, dokud se nějak nepodaří co? Zabránit lidem ve svobodných volbách?
Ještě k tomu „chilskému scénáři“. Tam lidé zoufale protestují proti neúnosnému zdražení života v ráji neoliberálních poměrů. Proč bychom u nás šli na barikády, abychom vyměnili jednoho viditelného oligarchu za ty, kteří vyznávají naprosto stejné hodnoty jako on, jen místo sebe pošlou do vlády demoblokaře? Proč bychom měli jít na barikády kvůli Kalouskovi, Fialovi, Hřibovi a jejich loutkovodičům, kteří nemají ani tolik odvahy jako Babiš, aby do politiky vlezli sami? Vždyť Babiš je výsledkem jejich asociálního vládnutí!
A přitom by bylo proč protestovat. Například školství – v právě schváleném státním rozpočtu na něj má jít ubohých 3,65 procenta HDP. Tedy hluboký podprůměr mezi státy Evropské unie. Průměr je pět procent, Finsko, náš vzor ve všem všudy, dává 5,6 procenta. Rozdíl činí 114 miliard. Poslankyně Valachová se na poslední chvíli s částí opozice pokusila najít v rozpočtu alespoň nějaké peníze, ale neuspěla. Nepodpořili ji ani komunisti. Hlasovací mašinérie vlády a podpůrné KSČM je bezchybná.
Bohužel, sama učitelská obec je nejednotná. V médiích ji zastupují většinou ti, kdo neučí, činovníci neziskovky EDUin například, kteří sice proklamují, že do školství má jít více peněz, ale jejich konkrétní kroky směřují jinam. Protože nedostatek peněz se projevuje mimo jiné i úbytkem učitelů, máme finských cílů, kde učí „jen“ dobře placení kvalifikované učitelé, dosáhnout tím, že učit bude kdokoli s magisterským titulem, jak praví novela školského zákona, která jde do parlamentu. Později kdokoli. Ráda bych věřila, že řeči o tom, že senátor Jiří Drahoš, předseda senátního školského výboru, má už připravený zákon, podle kterého budou učit i maturanti, je jen bohapustá pomluva.
Když část učitelů následovala výzvy školských odborů a spolku Pedagogická komora a zorganizovala jednodenní stávku nejen za splnění vládních slibů ohledně zvýšení učitelských platů o 10 procent, nikdo z výše uvedených činovníků, kteří mají na mysli blaho školství, nás nepodpořil. Nepodpořily nás ani některé ředitelské spolky, zejména ty, které se zaštiťují tím, že jednají vždy pouze s korektními partnery. A ničeho viditelného nedosáhnou, pochopitelně.
Na Letné, pokud vím, nic o podfinancovaném školství nezaznělo.
Pan ministr Plaga ale podporu stávky nezapomněl a bere ji zřejmě jako osobní výzvu. Pedagogickou komoru, z. s., označil v poznámce ve sněmovně za v podstatě nelegitimní spolek, se kterým nemá cenu se bavit, protože ani neudává počet svých členů (je to ve stenoprotokolu z jednání sněmovny). Pane ministře, takže zaprvé – počet členů je na webu. Zadruhé, je nás nejvíc po odborech. Zatřetí – jednáte se spolky, které mají desítky členů, možná. To, jestli se s někým bavíte nebo ne, neurčuje počet členů, ale počet kývnutí. A my nekýváme. My chceme peníze do školství, a to se nerado vidí. Letos se pod vaším vedením dostalo do rozpočtu MŠMT opět trapných 3,65 procenta HDP. Kdybychom chtěli peníze pro sebe za nějakou tu službičku v médiích, možná bychom neměli problémy s tím, že pan ministr stále s námi odmítá oficiálně jednat. Ale takových spolků je už dost.
Stejně jako bojovníků proti korupci a podvodům. Jen těch mediálně viditelných a neustále zviditelňovaných, ovšem. Ve Francii se dokázala spojit většina veřejnosti proti asociálním reformám. To je ta revolta, kterou lidí následují, protože se jich existenčně dotýká. Boj oligarchů, kterému se budou věnovat naši revolucionáři další rok a další rok, většinu lidí nemůže strhnout. Už jen učitelská stávka byla představitelům Milionu chvilek fuj. Spojte se, aby se pravicové strany dostaly k moci. Blbost, že? Přesto se to po nás chce.
Autorka je členkou Pedagogické komory.
