Německé spolkové ministerstvo vnitra připravilo návrh reformy azylového práva v EU. Hádejte, co se tam zase objevilo. Můžete třikrát.
Nedělní Die Welt má pro nás zajímavou novinku: detaily dosud nezveřejněného plánu ministra Horsta Seehofera na nové uspořádání azylového systému v Evropě, který by nahradil dosavadní dublinské smlouvy. Jeho těžištěm jsou tři body, označené jako „neoddělitelně vzájemně propojené“.
1. Předběžně azylové řízení s žadateli se bude konat už na samotné vnější hranici EU, i za cenu „omezení žadatelů na svobodě“, aby se procesu nevyhýbali. Dokud neproběhne, nebude dotyčný považován za právoplatně přicestovalého – jako by na území EU vůbec nebyl. Odmítnutí zjevně nepodložených žádostí by mělo trvat nanejvýš pár týdnů a neúspěšný žadatel by měl být za pomoci Frontexu ihned poté deportován.
2. Lidé, u kterých předběžné azylové řízení dopadne kladně, budou novou celoevropskou agenturou EUAA přiděleni na základě kvót (označených ve Weltu jako gerechter Anteil, tj. spravedlivý či přiměřený podíl, ach ta vzletná řeč politiky) do jednotlivých států EU. Kvóty budou nejspíše nastaveny podle počtu obyvatel a hospodářské síly zemí, detaily zatím nejsou určeny.
3. Aby to žadatele nelákalo utíkat z Bulharska do Švédska, budou mít nárok na veškerou sociální podporu a péči jen ve státě, kam budou přiděleni. Případné podání žádosti o azyl v jiném státě by mělo být okamžitě odmítnuto jako nepodložené a dotyčný bez dalších průtahů vrácen do země, kam byl přidělen.
Podle Weltu prý v „informovaných kruzích“ panuje sebevědomí, že v druhé půlce roku 2020, kdy Německo předsedá Evropské unii, by mohlo celý návrh protlačit europarlamentem i radou až do stavu platného evropského práva.
No jo, kvóty znovu na scéně. Němci se své myšlenky přerozdělovat lidi jako brambory jen tak nevzdají. U nich doma funguje podobný mechanismus, tzv. Königsteiner Schlüssel, podle kterého dostanou svůj příděl všichni, od zelenorudého Hamburku až po východní Länder, kde má AfD kolem pětadvaceti procent hlasů.
Je vůbec zajímavé, že takový plán vznikl čistě interně v jednom ministerstvu jedné země EU, aniž by se na něm při jeho vzniku směly podílet země ostatní.
Na Seehoferově plánu je spousta slabin. Není nijak jisté, že by státy jako Řecko a Itálie byly ochotny zřizovat masové detenční tábory za účelem předběžné kontroly azylantů na svém území. A deportace odmítnutých žadatelů nefunguje moc dobře ani teď, mimo jiné proto, že jejich mateřské země nemají extra důvod si je brát zpátky a nikdo je zatím dostatečně neuplatil, aby tak činily (Pákistán či Nigérie opravdu nedostatkem lidí netrpí.) Proč by měla začít fungovat potom?
A přerozdělovací pravidlo má mít výjimky, dané například tím, že v nějaké zemi už žijí příbuzní žadatele; vsaďte se, že najednou bude mít každý bratra v Berlíně, a dokazování opaku může být dost složité. Na toto riziko upozorňuje v tomtéž článku i Thorstein Frei, člen frakce CDU pověřený vnitřní politikou.
Ale mohl by se tenhle plán stát tvrdou realitou? Kdo ví, na evropské úrovni už se upeklo dost šeredností. Zatím jsme kvóty několikrát odrazili, i když soudní řízení ještě běží. Ale tentokrát je šéfkou komise (nepříliš schopná) Němka a její šedou eminencí se stal Frans Timmermans, chlapík, který střední Evropě nikterak nakloněn není.
Máme zase s čím bojovat. A bude dost záležet na tom, kdo nám v danou chvíli bude vládnout, protože tenhle proces nějakou dobu zabere. Aby v Černínském paláci neseděl někdo, kdo rád kývne, aby vypadal dostatečně konstruktivně, antipopulisticky a proevropsky – a na ministerstvu vnitra zase někdo jiný, kdo nařídí vyšetřování odpůrců, zda se náhodou neprovinili předsudečnou nenávistí.
Hergot, nepopsal jsem náhodou současný stav?
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
