Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo.
Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne.
Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel lístky od zmíněného divadelního představení, které se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici.
Byl jsem tam první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba.
Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic.
Nikdy nevstoupit do SSM
První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy.
Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky.
Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu.
A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy.
Jak mne nezmlátili na Národní třídě
Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus padne do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil).
Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým).
Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky.
Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo.
Svět bez policejního násilí
Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu.
