Novinářka Hana Benešová zachytila osudy téměř osmdesáti našich stoletých spoluobčanů. Vzniklo tak unikátní svědectví, jaké byly životy, vliv historických událostí a také ideály a naděje doposud žijící masarykovské generace. Výpravnou dvojdílnou publikaci doprovázejí černobílé fotografie Martiny Storek.

Pavel Chalupa, mimo jiné zakladatel festivalu židovské kultury Devět bran, už od roku 2012 přemýšlel, jak připomenut 100. výročí vzniku republiky, a napadlo ho oslovit občany, kteří se narodili v roce 1918. Díky spolupráci s ministryní Michaelou Marksovou dostali všichni tito lidé dopis, zda se nechtějí zapojit do projektu. Přihlásilo se kolem devadesáti žijících.

Pavel Chalupa oslovil novinářku Hanu Benešovou, která se ve své publicistické práci dlouhodobě věnuje novodobé historii, aby o stoletých napsala knihu. Nazvala ji „rodinným albem republiky“. Pojednává o zrození sedmdesáti osmi dětí, jež se narodily v rozmezí let 1917-1919, sedmdesát šest z nich se narodilo v roce 1918. Do vínku jim byla dána samostatná Československá republika.

„Všechny spojuje upřímnost a optimismus,“ charakterizuje Hana Benešová společný rys stoletých respondentů. „Řada z nich se setkala s lidmi, kteří hýbali českými dějinami. Například paní Piroutková vyprávěla o tom, jak se v Kostelci nad Vltavou, naproti v kovárně, učil kovářem mladý Slovák Jozef Gabčík, jehož potkala v květnu 1942 v Praze. Pan Kuznicius zas chodil na ryby s Janem Werichem. Otakar Hřebec vzpomínal na to, jak byl hasičem za protektorátu, hasil Staroměstskou radnici v roce 1945 a posléze se stal kriminalistou…“

Portréty respondentů pořídila fotografka Martina Storek, objevily se i na výstavě velkoplošných fotografií Tváře století.

Co století respondenti v knize řekli:

V něco člověk věřit musí. Já věřím, že všecko bude dobré.

Jan Matuška, narozen 30. 10. 1918, Šitbořice

Pole nebylo, nic nebylo, jenom to, co dal les. V první třídě — bylo mi šest roků – mě dali sloužit. Maminka mě odvedla k sedlákovi. Musela jsem chodit s putnou k rybníku pro vodu, nosit dříví a hlídat dvouletého Karlíčka. Kluk řval, já plakala. Strašili mě četníkem, jestli nebudu poslouchat. Když jsem nestačila něco udělat, nedostala jsem najíst. Spala jsem na lavici u kamen, přikrytá kabátem.

Libuše Marková, narozena 21. 3. 1918, Nesovice u Bučovic

Strýcova manželka, moje milovaná teta Olga, zemřela v koncentráku. Byla Židovka. Moji maminku Willeminu zařadili do odsunu. Byla Němka. Směly jsme se setkat na hranicích. Přinesla jsem jí peřinu a boty. Znovu jsme se viděly až po deseti letech.

Gertruda Bezděková, 21. 3. 2018, Třemošná u Plzně

Tancovat jsem nechodil, do biografu taky ne, jak bych mohl. Vstávali jsme v půl desáté večer, celou noc se pracovalo, všechno se dělalo ručně. V šest ráno jsem na kole rozvážel pečivo. V pokračovací škole jsem usínal. Pan učitel spolužákům říkal: „Nechte ho spát, on musí v noci péct.“

Karel Solař, narozen 1. 3. 1918, Šumvald u Uničova

Narodila jsem se ve Vídni. Jméno mi vybral dědeček. Byl velký vlastenec. Vodil mě na procházky, kupoval mi pečené kaštany – ty jsem měla moc ráda – a po cestě mi připomínal různá vlastenecká hesla. V ruce jsem držela sáček s horkými kaštany
a poslouchala: „Pravdu miluj, pro ni bojuj! Přeskoč, přelez, ale nepodlez!“

Vlastimila Šrůtková, narozena 2. 10. 2018, Vídeň

Mám výhodu, že jsem tak stará. Nemusím nikoho u nás ve městě zdravit jako první.

Marie Žertová, narozena 12. 1. 1918, Plzeň

Ukázka z knihy:

Karel Laváček

10. ledna 1918, Praha

     „Odmala jsem tvrdil, že chci být badatel. Dodnes se učím. Mrzí mě, že jsem nebyl v Syrakúsách a že znám málo Libeň.

     Vyrostl jsem ve Vlašské ulici číslo 10. Naše rodina žije na Malé Straně už tři sta let. Můj otec Julius Lavatschek se za mlada oženil s dcerou majitele Jedové chýše u Apolináře, Betty Jelínkovou, která vlastnila módní salon v Myslíkově ulici. Tatínek ji načapal in flagranti. Betty zmizela, dřív než se stačili rozvést. Bratr i já jsme se narodili jako nemanželské děti. Tatínkovi už bylo přes padesát. Po vzniku republiky nás legitimizoval a naši matku si vzal. Maminka, za svobodna Blažková, byla sudetská Němka z Hostinného. Rodiče spolu mluvili někdy česky, jindy německy. O pět let starší bratr Rudolf chodil do německé školy, já do české.

     Tatínek začínal jako strážník, pak působil v pražském detektivním sboru. Patřil mezi první daktyloskopy v Čechách.

Pan prezident Masaryk chodíval naší ulicí na procházku. Pozdravil jsem ho, rychle jsem to oběhl Břetislavovou a popřál mu znovu dobrý den. ‚Ty kluku, vždyť já už tě znám,‘ usmál se.

     S Benešem jsem se setkal na středoevropském jamboree, kde jsem v jedenatřicátém dělal tlumočníka německým skautům.

     Z Malé Strany jsme se přestěhovali na Vinohrady. Chodil jsem do Sokola, byl jsem skaut. Navštěvoval jsem klasické gymnázium v dnešní Londýnské ulici. Do školy se chodilo ve společenských šatech, žádné výstřednosti se netrpěly.

     Náš profesor Bendl se přátelil s Jaroslavem Žákem. Žákovy knihy jsme přímo hltali. Některé své profesory jsme v nich poznávali.

     Z přírodních věd, latiny a klasické řečtiny jsem měl za jedna, zato z matematiky jsem měl pětku. Jistěže jsem latinsky a řecky nezapomněl, mám vám zarecitovat něco z Ovidia? V kvintě mě z gymnázia vyhodili. Byl jsem obviněn z mravnostního deliktu. Chodil jsem s jedním děvčetem, bylo to nevinné.

     Středoškolská studia jsem dokončil na klasickém gymnáziu na Žižkově. Tu dívku její otec pro jistotu poslal do internátu.

     Po čtyřech letech jsme se náhodou potkali na ulici — a začalo to znovu. Už navážno. Její otec, slavný porodník, prohlásil, že jsem lovec věna. Student latiny, řečtiny a staroegyptštiny nebyl pro jeho dceru žádná partie. Vlasta byla moje největší životní láska. Čekali jsme dítě. Pan profesor zasáhl… Viděli jsme se až po mnoha letech, byla už provdaná.

     Prázdniny jsem trávil v Itálii. Cesta vlakem trvala šestnáct hodin. Mussoliniho příznivec jsem byl až do okamžiku, kdy jsem stál na Benátském náměstí v Římě a Mussolini z balkonu vyhlásil válku Habeši. To byl pro mě naprostý šok. Řada mých italských přátel musela narukovat.

     Maminčiny sestry žily v Krkonoších. Teta Žofie zemřela během války stejně jako moje maminka. Bratranci padli na východní frontě. Teta Bea, která vedla papírnu v Hostinném, šla do odsunu. Její manžel byl nacista. S mým tátou si vůbec nerozuměli. Jak by mohli. Otec byl sokol, Fügner byl náš vzdálený příbuzný.

     V Harrachově měli sokolové a turneři společnou tělocvičnu. Nejdřív cvičili jedni, pak druzí. Po cvičení si vzájemně zatleskali.

     Za okupace se žilo ve strachu, ale taky se pořádaly mejdany… Měl jsem dobré zaměstnání. Stal jsem se nejmladším úředníkem na ministerstvu obchodu, průmyslu a živností. Moje výhoda byla, že jsem uměl perfektně německy. Ministr vnitra
v protektorátní vládě Richard Bienert byl dobrý přítel naší rodiny, s tatínkem se znali dlouhá léta.

     Když vypuklo povstání, šel jsem za bratrem do Bartolomějské. Byl policejní důstojník.

     Krátce po osvobození se vyřizovaly účty a docházelo k mnoha přehmatům. Viděl jsem, jak na Národní třídě lynčovali režiséra Svitáka. Podle mě nic neprovedl, ale zkuste to vysvětlit davu. Nikdo mě nevnímal, neslyšel…

     Někteří moji přátelé zahynuli v lágrech, spolužáky z ročníku popravili, jenže to neznamená, že se mám chovat stejně jako ti, kteří je utýrali. Zlo se nemá oplácet zlem.

     Po válce jsem střídal jedno povolání za druhým. Pracoval jsem na ministerstvu obchodu, dělal zástupce několika italským firmám. Komunista jsem nebyl. Ve dvaapadesátém, když vrcholily politické procesy a všude se hledali západní špioni, jsem se raději preventivně zašil na stavbě mostu Inteligence v Braníku. Rovnal jsem prkna, potom jsem dělal betonáře a stavbyvedoucího.

     Byl jsem tak trochu modrovous, několikrát jsem se ženil. Sám jsem vychovával syna.

     V šedesátém osmém jsem emigroval, žil jsem ve Švýcarsku.

     Mým velkým koníčkem je etymologie zeměpisných názvů. Ptolemaiovu mapu mám v malíku, napsal jsem o ní tisíc stránek.

     Můj táta kouřil do devadesáti, já jsem s cigaretami skončil v osmdesáti. Poprvé jsem si zapálil ve čtrnácti.

     Občas se mě někdo zeptá, čemu vděčím za to, že jsem tak dlouho živ. Bylo mi to dáno. Choval jsem se nemravně, měl jsem hodně děvčat, pil alkohol a kouřil. Žil jsem intenzivní život. V ten posmrtný nevěřím.“

Hana Benešová, Martina Storek: Narozeni 1918, 656 stran, první vydání. RETRO FILM s. r. o., www.narozeni1918.cz