Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy.

V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury.

Hluboká profesionalita v korupčních praktikách

Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl.

Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky.

Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj.

Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu.

Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády.

Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně!

Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda.

Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu.

Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany 

Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta:

1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku.

Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám.

Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí.

Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě.

Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“.

Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku.

Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila.

Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu.

Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí.

Státní smutek přivolává hněv společnosti

2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu.

3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti.

Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země.

Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny.

Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život.

Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace.

Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.


Share on Myspace