Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš.
Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.
Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad
Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.
Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.
Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.
Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.
Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní
Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.
Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.
Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce.
Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku.
Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak
I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít.
Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje.
Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.
Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.
Potřebujeme "českou cestu"
Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.
Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.
Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.
Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.
