Milí přátelé, příznivci přirozeného života a indiánů. Občas si zalistuji v mém deníčku zpráv uložených v počítači a často se vracím k poslednímu dopisu od Marisu z letošního června.
Kdo neví, kdo je Marisu, nebo si nepamatuje na mé zprávy, tak poslouchejte. Indiáni Ece´je v peruánské Amazonii, v jejich osadě Palmareal, konkrétně její matka, mi ji v létě 2019 věnovali, ale já ji nechal ve svém domově, v pralese, a adoptoval ji jako svoji dceru. Mám radost, že je nejlepší žákyně v místní škole v její pralesní komunitě Palmareal na amazonské řece Madre de Dios. Tehdy jsem jí také slíbil, že ji budu z Prahy podporovat a pomáhat v době pandemie a v budoucnu ji zajistím i studie na pedagogické škole v Puertu Maldonadu s podmínkou, že se vrátí zpět do Palmareal jako učitelka další mladší generace:
„Ahoj, jsem Marisu,“ psala mi v červnu 2021. „Když mi můj strýc čte tvůj dopis, cítím, že tvá slova mně dávají ještě větší chuť studovat a jsem klidná. Mohla jsem si přečíst ještě jednou tvoji zprávu, a je to to nejlepší, co se mi v životě stalo. Láska v jazyce ece´je je kia´ja! Jedna se řekne owee, dvě jsou beka a tři beka peejima. To pro tentokrát stačí. Přeji ti, abys na sebe dával pozor, protože já jsem tady v lese v pohodě. Vy nemáte les, který by vás ochraňoval. Dalším rokem jdu již do šesté třídy.“
Bylo to až dojemné, jak má starost o mé zdraví s tím, že jejich les je chrání a nás ne! Tehdy jsem ji odepsal:
„Ahojky má drahá dceruško Marisu. Doufám, že jsi v pořádku, plná síly a zdraví. Každou chvíli si čtu, co jsi mi napsala nedávno v červnu. Jsi nejlepší holčička z celé Ameriky! Jsem hrdý na tvou inteligenci a krásu a mám radost, že ráda studuješ. V blízké budoucnosti půjdeš studovat pedagogiku do Puerto Maldonado, aby se z tebe stala učitelka pro tvoji komunitu Palmareal, kam se vrátíš. Doufám, že se uvidíme v příštím roce a zatím se učím od tebe poslaná slova owee, beka, beka peejima a především kia´ja. Díky, že máš starost o mé zdraví, snažím se opatrovat, abychom se brzy uviděli. Také ty se opatruj a jak píšeš: les tě chrání! Navždy můžeš počítat s moji pomocí a podporou. Mám tě moc rád! Očekávám tvou odpověď, abys mi napsala, co je u vás v Palmareal nového, u tebe a tvé rodiny. Ichahí óshi.“
A hle! Jak čtu její poslední zprávu, jako kdybych si vyvolal její další dopis. Marisu je dnes již jedenáctiletá dívenka! Safraporte, to to utíká!
A zde je její čerstvý dopis z října 2021:
„Dobrý večer můj tatínku, nyní v tomto měsíci začala epidemie neštovic, která je divoká v celé oblasti Madre de Dios. Ať mně a nás ochraňuje vůle mocných lesa. Navíc procházíme nedostatkem jídla, protože políčko naší rodiny bylo zatopeno a veškerá sadba zahynula. A to se stalo i jinde v Madre de Dios. S tím vzrostla i cena chleba, který potřebujeme dovést. A proto tě žádám o pozornost a pomoc. Přes den jíme jen dvakrát, někdy jen jednou denně nebo vůbec, ale díky lesnímu ovoci to jde. Nyní je období dozrávání ovoce chimicua. Je také málo ryb. Vzhledem k učení, tak tento měsíc se zahajuje školní docházka, ale jen semiprezenční. Právě jsem ve škole bez jídla, čekám, až se moje matka odpoledne vrátí ze sběru lesního ovoce. A tak ti upřímně děkuji za rychlou odpověď a pomoc, tatínku Ichahí óshi. Tvá dcera Marisu“
A se zprávou mi poslala svou fotku s uloveným divočákem huangana a ve vlasech s papouškem. Na druhé fotce je s maminkou a strýcem Césarem Jojajé Eriney, který je náčelníkem Palmareal. Ten má i notebook k posílání zpráv mé Marisy.
Situace je u nich nyní poněkud dramatická. Je to dojemné, když čtu její dopis, ale tak funguje jejich život, jako u ostatních indiánů Amazonie, který je na jedné straně nádherný, svobodný, volný, přirozený, čistý, zdravý, ale na druhou stranu je tvrdý a jen ti nejsilnější tělem i duchem kráčí životem dál. Životem, kdy mají období úrody a hojnosti a období neúrody a nedostatku. Tak to v přírodě holt chodí! My nejsme od toho, abychom to soudili, ale ani abychom za ně jejich situaci řešili a takzvaně jim pomáhali. Každá pomoc je falešná pomoc! Ta nejlepší pomoc je nechat je na pokoji, ponechat jim jejich území, půdu, les, řeky, tak, jak to měli po tisíciletí, kdy nás nepotřebovali k ničemu, a přesto z nich vyrůstali nádherní lidé, ženy a muži. Nádherní „vládci“ Amazonie. Nyní jsme však k nim, před mnoha lety, vtrhli, krademe jim půdu, jejich území, abychom rabovali přírodní zdroje a bohatství pro sebe, pro naše pohodlí, pro náš bohatý život, který je však na jejich úkor. A navíc mezi ně zanášíme i v rámci falešné pomoci naše neblahé zvyky, peníze, politiku, TV, technologie a nemoci, a tak likvidujeme jejich dávnou kulturu, jejich kulturní dědictví i je samotné. Bohužel, ano, říkám bohužel, nyní nastala doba, kdy je jim třeba alespoň trochu pomoc, ale tak, aby to jejich způsob života moc neovlivnilo, aby i nadále zůstali žít v amazonském lese jako lovci, rybáři, sběrači a kopaničáři, aby i nadále žili svobodně a volně. Ano, je to složité, nicméně jsem usoudil, že mé Marisu a její komunitě finančně pomůžu. Je to přece moje dcera, i když ne biologická, je to její komunita, a tedy i moje.
Nyní je v oblasti Madre de Dios, kde na řece Madre de Dios u bolívijských hranic leží i komunita Palmareal, kde jsem v roce 1973 žil osm měsíců a stal se členem jejich kmene jako Ichahí íshi, pravidelné období dešťů a v některých letech i velkých zátop. Tehdy se zaplaví políčka manioku a banánů, hlavních potravin zdejších indiánů. Někdy jsou záplavy menší, někdy, jako letos, větší. Současně se zvednutými hladinami řek je rybolov logicky velmi svízelný a často bezvýsledný. V tomto ročním období zbývá sběr lesního ovoce, jako chimicua (Pseudolmedia laevis), nebo se někdy zadaří lov zvěře, jako tohoto divočáka, což je potrava pro nejbližší rodinu a přátele v osadě na pár dní. Pevně věřím, že všichni členové mé komunity Ece´je v Palmareal, včetně mé Marisu a její rodiny, přežijí následky pandemie podobně jako současné období nedostatku.
