Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde.
Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci.
Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém.
Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze.
Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas.
V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí.
Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají.
Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu.
Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli.
Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.
