„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman).

Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali?

Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu.

Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid.

Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis:

„Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“

„Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“

Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní:

„I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy.

Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží.

I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli.

Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli?

I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.

Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“

Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid.

Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil).

Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“.

Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost).

Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo.

Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“

V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli.

Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.

JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.