Kniha Jezuita v Číně líčí životní dobrodružství Mattea Ricciho (1552-1610) ctěného jako symbol prvního setkání Evropy a Číny. Tento jezuitský misionář jako první Evropan dlouhodobě pobýval v Říši středu. Oplýval nejen silnou osobností, ale také výjimečnou pamětí, ovládal dokonale čínskou řeč a stal se i prvním překladatelem děl klasického čínského kánonu do latiny, prvním zprostředkovatelem čínské kultury Západu. Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který přibližuje pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí.
V této velmi důkladné biografii se autorce, uznávané historičce vědy, podařilo shrnout důležité peripetie nekonečné cesty, kterou Li Madou, jak je Ricci čínsky nazýván, v čínské zemi a kultuře na konci významné dynastie Ming podnikl. Portrét, který životopis načrtl, ukazuje energického, odvážného misionáře obdařeného silnou láskou k vědě a podivuhodnou intelektuální zvídavostí, díky níž pronikl do tajů konfuciánské filozofie, čínské mentality a zároveň významně přispěl k vývoji matematicko-astronomického poznání v tehdejším čínském světě. Na rozdíl od předchozích pokusů o Ricciho biografii tento životní příběh neglorifikuje hrdinu či světce, neupřednostňuje apoštola či vědce, nýbrž ukazuje Ricciho jako člověka, historické a lidské rozměry kolosálních výzev, kterým musel v Číně čelit. Možná nejzajímavějším objevem však bude, jak relevantní jsou Ricciho poznatky, které nám i dnes, navzdory dobovým předsudkům, umožňují osvětlení toho, co se děje v Číně současné.
Ukázka z knihy
Prolog: V hábitu mandarína
Zhaoqing, Čína, 10. září 1583
Za Japonskem se rozkládá ohromná říše těšící se hlubokému míru, jež je podle portugalských obchodníků v otázkách uplatňování spravedlnosti na vyšší úrovni než kterýkoli z křesťanských států […] Číňané, které jsem zahlédl […] se velmi ochotně a se zapálením učí […] nic ovšem nenaznačuje,že jsou mezi nimi křesťané.
František XaveriusJ
Audience
Prefekt Wang Pan byl oděn v širokou tuniku z růžového hedvábí, na prsou mandarínský čtverec s delikátně propracovanou výšivkou dvou divokých husí. Rukávy měl dostatečně dlouhé a široké, aby zakryly ruce. Na bohatě zdobeném pásu visely ozdůbky ze stříbra, dřeva a slonoviny. Pokrývku hlavy, černou jako jeho kožené botky, tvořila tvrdá čepička s prohnutým okrajem, jenž po obou stranách směřoval k ramenům.
Z šatu i postoje tohoto funkcionáře středního věku spravujícího jihočínský kraj velký jako menší italský stát čišela vážnost. Jeho vzezření nebylo otázkou osobního vkusu, náhody či touhy po okázalosti, nikoliv, vše odpovídalo přesnému protokolu stanovenému v hlavním městě, na dvoře císařově. Jisté detaily v ošacení, především druh ptáka vyšitého na náprsence, ukazovaly, že „mandarín“ – termín, kterým Portugalci označovali vysoké čínské hodnostáře, vzešlý ze slovesa mandar, tj. rozkazovat – zastával čtvrtý z devíti stupňů císařské byrokracie. Ačkoliv se nenacházel na samém vrcholu státní administrace, jeho moc stačila bohatě k tomu, aby v člověku tváří v tvář vyvolával silný pocit bázně.
Seděl na trůnu s vysokými opěradly a impozantním lenochem, ruce opřené o stůl z tmavého dřeva, na němž ležely svitky pokryté damaškem. Na elegantním stojánku ze dřeva a malovaného porcelánu s motivem draka byly uloženy štětce s dřevěnou a bambusovou rukojetí různých velikostí, vedle jako obvykle ležel hlazený černý kámen na roztírání inkoustu spolu s ptáčkem z bílého jadeitu sloužícím jako konvička na vodu. Za prefektem se vyjímala knihovna s asymetrickým dělením, v které byly vystaveny modrobílé porcelánové vázy a nefritové sošky zdobené jemnou intarzií.
Spolu s několika čínskými občany klečí před hodnostářem i dva mladí misionáři s evropskými rysy a vyholenou hlavou, v jednoduché tunice z šedé bavlny, ne nepodobné šatu buddhistických mnichů.
Řeholníci sotva rozuměli nelehkému jazyku svých společníků, teprve se seznamovali s kulturou a zvyky této vzdálené říše ležící na samém okraji Orientu, tak odlišné od světa, který znali. Čína, s níž se nikoli bez obav pouštěli do křížku, byla zemí tajemnou a nevraživou, odmítající vstup cizincům, které považovala za nevzdělance a nepřátelskou hrozbu.
Za pomoci tlumočníka a podle pravidel složitého ceremoniálu, jehož smysl jim unikal, se oba italští jezuité, Matteo Ricci a Michele Ruggieri, snaží získat od mandarína povolení k pobytu v jeho kraji. Rádi by též obdrželi pozemek ke stavbě domu a kostela, kde by v míru a v rámci platných zákonů uctívali svého Boha, Pána Nebe i Země.
Je to slavnostní okamžik a datum 10. září roku 1583 si oba jezuité zapamatují na celý život. Po třiceti letech marného snažení, kdy se západní misionáři pokoušeli usadit se na území císařství, se první jezuitská mise v Číně dynastie Ming stává skutečností. Díky ní se otvírá jedno z nejdůležitějších období v kulturní výměně mezi Západem a Východem. Pro Mattea Ricchiho, jemuž bude za měsíc jednatřicet, začíná dobrodružství lidské, intelektuální a duchovní, které se nikdy neskončí.
Michela Fontana je vysokoškolská pedagožka na Università degli studi di Milano, publicistka a sinoložka. Po studiích matematiky se věnuje převážně historii věd. Držitelka Knight Science Fellowship na MIT, vítězka Glaxo Prize za úspěchy ve vědecké žurnalistice, Pirelli Internation Award za propagaci vědy a Grand Prix de la Biographie Politique z roku 2010 za životopis italského misionáře, překladatele, vědce a cestovatele Mattea Ricchiho.
