Nový britský premiér Boris Johnson je typem politika, po kterém jaksi všechno steče. Ačkoliv v průběhu posledního měsíce vyvinula některá média mimořádné úsilí, aby zdokumentovala a publikovala vše, co by mu mohlo poškodit pověst, na výsledek interní stranické volby předsedy to vliv nemělo.

Hodně lidí si všímá podobnosti s politickou kariérou Donalda Trumpa. Ten za sebou po každém svém komentáři na Twitteru zanechává šílející pandemonium vzteklých hlasů, aniž by mu to u voličů nějak uškodilo – jeho (ne)popularita je od nástupu do úřadu nápadně stabilní a pohybuje se už dva a půl roku v úzkém pásmu mezi 40 a 45 procenty.

Nepovažuji to za náhodu, ale za logický důsledek hysterizace společnosti, způsobené právě vládou ječících aktivistů na sociálních sítích. A skutečností, že jejich ideologie se pozvolna přelévá do větších a mainstreamovějších médií.

Viděno „woke“ optikou se ve skandál dá přetavit úplně cokoliv. Ani vlastní spojenci nejsou přitom ušetřeni.

Jeden ironický příklad z mnoha: německá hudební skupina Feine Sahne Fischfillet je v podstatě Antifa na jevišti, natolik prorostlá s radikálně levicovou scénou, že ji ve své zprávě zmínila německá kontrarozvědka (hlavním důvodem bylo nejspíš zveřejnění návodu na výrobu Molotovova koktejlu na stránkách skupiny – načasované krátce před demonstrací nacionalistické strany NPD v Rostocku).

Nicméně v roce 2013 udělal jejich bubeník na pódiu tu chybu, že si v horku svlékl tričko. Prásk, ihned na něj skočily feministky s tím, že jde o gesto utlačovatele; podstatou jeho ideozločinu byla skutečnost, že podle německých zákonů smějí být muži na veřejnosti „nahoře bez“, kdežto ženám je to mimo nudapláže zakázáno. Tím se tedy zpocený muzikant dopustil bezohledného využití svého mužského privilegia.

Tomuhle jevu říká pravicový bloger Roger Kimball levicová autofagie a za chvíli se k němu ještě dostaneme. Ale na politické scéně to pochopitelně má nějaké následky. Vzniká tím určitý evoluční tlak, na pravici už velmi zřetelně viditelný.

Průměrní jedinci druhu Homo sapiens neshledávají žádné potěšení v tom, být terčem zuřivosti celých pluků fanatiků s pěnou u huby. Být hromadně a hlasitě nenáviděn je pro normálního člověka únavné a deprimující; proto také nátlaku aktivistů tolik lidí a firem podléhá. V případě vedoucích politických funkcí pak opakovaná zkušenost s tím, jak někomu jeden-dva neopatrné výroky zničily kariéru, vede k tomu, že normální lidé ztrácejí o takové úřady zájem.

Tím se ovšem uvolnil značný prostor, který můžou bez obav zaplnit jen dva typy osobností:

• nevýrazní jedinci bez kontroverzních názorů, osoby dost často veřejnosti neznámé až do chvíle, než se přiblíží nějaké volby a je potřeba někoho postavit na kandidátku,
• nebo politici s hroší kůží, kteří se přímo vyžívají v tom, že jsou celoživotně provázeni dedikovanými skupinami běsnících nepřátel, a s chutí je dráždí k dalším a dalším projevům vzteku.

(Pokud se někomu vybavily poslední prezidentské volby v ČR, nemůžu mu to mít za zlé.)

Tenhle vývoj s sebou – kromě očekávatelné polarizace společnosti – nese i riziko znecitlivění posluchačů. Pokud je všechno skandál, nic není skandál. V permanentním mediálním křiku doprovázeném gejzíry nálepek „sexista, rasista, xenofob, neokolonialista, extremista, misogyn, morálně odporné individuum“ ztrácí člověk schopnost poznat, co je skutečně vážný problém a co ne. Příliš mnoho rituálních záchvatů hněvu nad tím, že někdo napsal na Twitter něco fuj-fuj-ošklivého, vede k vyhasnutí schopnosti rozlišování a reakce.

Malé přirovnání: domácí požární alarm, který spustí šestadvacetkrát za den, je horší než k ničemu. V té jedné situaci za dvacet let, kdy začne opravdu hořet, si poplachu nevšimnete, protože jste na si to pípání dávno vyvinuli selektivní hluchotu.

A proto mám z tohoto vývoje mírné obavy. Na jednu stranu mě těší, že vůči tomuhle hroznému jevu vzniká nějaká přirozená rezistence. Na druhou stranu nám oslabuje dříve užitečný varovný mechanismus až k naprosté nepoužitelnosti.

Slíbil jsem vám návrat k pojmu levicové autofagie. Autofagie znamená „požírání sebe sama“, asi jako u tradičního symbolu Uroborose.

Řeknu teď něco, co z pohledu „pravičáka“, utahaného neustálými inovacemi na poli politické korektnosti, je asi překvapivé: myslím si, že zrovna následky politické korektnosti, identitární politiky apod. trpí daleko více samotní zastánci levice než ti druzí, a že je to pro ně potenciálně fatální slabina. Proč?

Protože boj levice s pravicí je jenom jedním z mnoha bojů, které v politické aréně probíhají. Dalším a minimálně stejně důležitým bojem je boj o dominanci uvnitř skupiny samotné, a to je přesně ten boj, který se zavedením soutěže o to, kdo je větší oběť a kdo je větší utlačovatel, změnil v peklo.

Nikdo totiž nedokáže stanovit nějaký všeobecně přijatelný žebříček ukřivděných a ještě ukřivděnějších menšin, i když pokusy v tomhle směru byly. Navíc je dost jednoduché, zejména v oblasti genderu, si podle potřeby zkonstruovat menšinu novou, ještě menší a utlačovanější, tudíž ctnostnější a s větším nárokem na politické bonusy.

Zápas o to, kdo z takové plejády skupin trpí útlakem bílých heterosexuálních šovinistů více a kdo méně, nemůže z principu vygenerovat stabilní ekvilibrium. Boj o dominanci je tím pádem neutuchající a brutální. Aktuálně to vypadá, že na vršku potravní pyramidy jsou aktivisté-transsexuálové, o kterých před několika lety nebylo ani slyšet; ale za pět let tam může být někdo zcela jiný. A s vrškem pyramidy je spojen politický vliv, prostor v médiích, granty, dobrá pracovní místa v průmyslu diverzity, čili velmi žádoucí cíle.

Jenže ozvěny této ublíženecké olympiády se nesou daleko mimo arénu, ve které se odehrávají, a kde si účastníci dávno zvykli na to, že každý den vyrůstá ze země další úroda nových tabu. Například k voličům, kteří vnímají situaci úplně jinak.

Rovněž malý příklad. V nedávné televizní debatě 11 prezidentských kandidátů Demokratické strany zvedli všichni ruku pro to, aby byla ilegálním imigrantům poskytována zdravotní péče z prostředků daňových poplatníků. Nemohli asi činit jinak, protože kdokoliv by tu ruku nechal dole, stal by se v očích aktivistů novým Hitlerem. Extra riziková situace by byla, kdyby tam s tou rukou dole stál sám. Rozhodně bylo bezpečnější říci „ano“, ať si dotyčný o věci myslel cokoliv; ušetřil si tím velké problémy s levým křídlem strany, nyní reprezentovaným těmito dámami.

Jenže na širší americkou veřejnost tenhle posun k pozicím krajní levice moc dobře nepůsobí. Dělat z imigrace morální ultimátum (pěkný výraz) je nebezpečná taktika, protože někteří nerozhodnutí voliči skoro určitě řeknou ne, a můžou to být zrovna nerozhodnutí voliči v důležitých státech ("swing states"). Což by z hlediska voleb znamenalo „vyhranou bitvu a prohranou válku“.

Tohle také vytváří jistý evoluční tlak, ale zatím nevidím, jaký bude jeho výsledek. Vyvinout si hroší kůži vůči útokům svých nominálních spojenců je daleko těžší, než vůči svým protivníkům.

Takový Salvini jednoduše říká zastáncům Caroly Racketeové „nepřátelé“ a vysmívá se jim. Ale co má dělat třeba tübingenský starosta Boris Palmer, kterého chtějí ze strany Zelených vyhnat vlastní kolegové?

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.