Do třetice věnuji Knihovnu starověku a najednou to je úplně jiná písnička. Jozue možná nedobyl Jericho a charakteristika dávné podunajské civilizace od litevské archeoložky podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti.
Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře (Práce 1988/ překlad Josef Vlášek)
Tento polský spisovatel (1898–1978) s docela zajímavým životopisem (po druhé světové válce přednášel i v USA) se pustil skepticky do biblických vyprávění a docela zlomyslně je po svém převyprávění vysvětluje a zakotvuje ve známých historických souřadnicích. Tady je příklad: „V historii exodu narazíme velmi často na překvapivé věci. Nesmírně zajímavá je zejména postava Mojžíšova nástupce a dobyvatele Kanaánu Jozua, postava záhadná v každém ohledu. Objevitelé Jericha, jak už víme, tvrdí rozhodně, že toto hrazené město se stalo kořistí jakýchsi nájezdníků ve 14. století př. n. l., tedy zhruba celé století před příchodem egyptských Izraelitů. Proto se biblický Jozue nemohl stát jeho dobyvatelem.“ Vysvětlení hledá autor v diferenciaci Izraelitů, kteří nikdy nebyli v Egyptě, a těch, kteří přišli do Kanaánu později právě z Egypta. Ale tady otazníky nekončí. Přečtěte si to.
Harald Haarmann: Historie potopy světa. Po stopách raných civilizací (Paseka 2010/ překlad Michal Mocek)
Pic kozu do vazu, řekl by klasik. Po všech těch mantrách o sumerském a egyptském vynálezu písma na sklonku čtvrtého tisíciletí př. n. l. čtu najednou z pera německého historika a kulturologa (1946), že už skoro dva tisíce let předtím začali používat písmo příslušníci kultury Vinča v Podunají (dnešní Srbsko a Bulharsko, částečně Transylvánie). Kromě toho ustanovuje Haarmann ve shodě s americkými výzkumníky čas potopy na 6 700 let př. n. l. a barvitě líčí, jak se tehdy za obrovitého hukotu valily slané vody Středozemního moře do sladkovodního Euxeinského jezera (dnešního Černého moře). Patrnou matkou vize podunajské minulosti a takto změněného paradigmatu je litevská archeoložka Marija Gimbutasová, která z nálezů indikovala hypotetickou vinařskou kulturu na jihovýchodním Balkáně, nazvala ji protoevropskou a konstatovala, že ji vyvrátili indoevropské kmeny, jež přitrhly z černomořsko-kaspických stepí. Její charakteristika dávné podunajské civilizace v mých očích podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti: šlo o relativně homogenní, mírumilovnou a matrifokální kulturu nehierarchicky uspořádanou, neusilující o mocenskou strukturu, která ovšem podlehla válečnické násilné invazi. Centrálním momentem Haarmannova výkladu o písmu je to, že zatímco v Metopotámii a Egyptě byly motivem jeho vynálezu praktické ekonomické potřeby evidence zboží, v Podunají psali lidé své znaky na rituální sošky zvířat a lidí proto, aby komunikovali s mocnostmi, jimž adresovali své prosby a zaříkávání. Rozluštěno není nic. Zdá se, že tradiční katedrové vědce tohle vše zanechalo chladnými.
Olga Tokarczuková: Pravěk a jiné časy (Host 1999/ překlad Petr Vidlák)
Přede dvěma lety se stala autorka (1962) laureátkou Nobelovy ceny, což jen povzbudilo už tak živý český zájem o její knihy. Pravěk je román Polska ve 20. století, rodinná legenda s mytickými prvky, fascinující fikce s vlastními zákony, konkrétní imaginace působivější než skutečnost. Tokarczuková není realistka, Tokarczuková nepsychologizuje, Takarczuková má v sobě vančurovské puzení k bezprostřední modelaci postav, stačí jméno a stojí tu s neodvolatelnou plastičností figura, kterou si už nespletete s jinou. Pravěk je název místa, ale hlavně je to teplé hnízdo vyprávění, v němž se líhnou lidské situace kreslené prostě v každodennosti a sahající přitom před narození i za smrt. Nekonečná je složitost a proměnlivost lidského soužití, a proto je nezbytné hledat smysl. Bez tohoto hledání nemá smysl nic.
