Overtonovo okno je pojem popisující spektrum myšlenek podle jejich akceptovatelnosti – od “nemyslitelných” až po “aktuální znění zákona”. Je to užitečný koncept. Pokud máte nějaký politický cíl, většinou se snažíte o posunutí tohoto okénka někam jinam. Někdy trochu (nošení či nenošení roušek), jindy naprosto dramaticky (propagace ateismu v islámském světě).
V souvislosti s Digitálním Molochem, kterému jsem poslední dobou věnoval několik článků, bychom ale měli uvažovat ještě o jednom parametru, a to je šířka toho okna povolených myšlenek. Nezužuje se nám náhodou v některých otázkách do stavu, že by jím neprolezla ani podvyživená myš?
To byla jedna z věcí, které mě na případu profesora Hudlického znepokojily nejvíce. Jestli je v části západního akademického světa pouhá myšlenka na neprovozování různých kvótových a podpůrčích systémů mimo meze vyslovitelného, tak se to okno povolených idejí už zúžilo příliš – podstatně více, než by mělo vědcům a vědě vyhovovat. Věda přeci potřebuje určitý manévrovací prostor, aby na něco přišla.
Zužování Overtonova okna je něco, čemu bychom se měli ve vlastním zájmu bránit. Vždycky existuje svůdná představa, že vyhodíme-li nějaké -isty z veřejného prostoru, zavládne všude pohoda a klid. Jenže tím se na okraji zúženého okna ocitne někdo jiný, kdo třeba zas tak extrémní není, ale stane se novým terčem, a tak dokolečka.
Tenhle proces neprobíhá sám od sebe, ale vesměs je tlačen určitým typem lidí, které bych pracovně označil za “strážce čistoty společnosti”, a ti nemají ve zvyku si jednoho dne říct: fajn, teď jsem dosáhl svého a můžu skončit. Většinou je to láká “čistit” veřejnou sféru myslitelného a vyslovitelného dál a dál, s nereálným cílem naprosté vyblýskanosti.
Mimochodem, související citát od anglického spisovatele C. S. Lewise, autora Narnie. Z doby asi tak sto let před Twitterovou érou. Bude se vám líbit, lidi se zas tak moc nezměnili…
„Ze všech tyranií je ta, která je upřímně provozována ve jménu dobra obětí, snad ta nejtvrdší. Bylo by lepší žít pod vládou loupeživých baronů než pod všemocnými morálními šťouraly. Krutost loupeživého barona může chvílemi spát, jeho chtíč může být v jistý okamžik ukojen; ale ti, kdo nás trápí pro naše vlastní dobro, s tím budou pokračovat donekonečna, protože k tomu mají souhlas svého svědomí.“
I kdybychom pominuli všechny ty důležité principy, jako je svoboda slova – jako že je pomíjet nechci, ale na chvilku to kvůli argumentu přeci jen udělejme – i z pragmatického hlediska je lepší mít okénko povolených myšlenek spíš širší než užší.
Dogmatická společnost, která ztotožnila určitou myšlenku s morální pravdou a zúžila příslušné Overtonovo okno na velikost středověké střílny, může působit navenek stabilně. Ale čas od času přijdou krize, kterým jsou nějaké svaté principy úplně buřt a které přitom vyžadují řešení. Třeba agrese ze strany nějaké cizí mocnosti nebo zásadní změny světové ekonomiky.
V takový moment přestávají zavedené postupy fungovat a je potřeba je něčím nahradit, nebo aspoň důkladně inovovat. A kdo má větší šanci s tím uspět? Inu, společnost, která má širší Overtonovo okno, protože to znamená zároveň větší katalog předem rozmyšlených a prodiskutovaných alternativ.
Je to ten samý rozdíl, jako když se dvěma lidem pokazí auto, ale jeden má po ruce celý kufr nářadí, kdežto ten druhý jenom kladivo, protože slovo „kleště“ zakázal ve svém domě byť jen vyslovovat a na šroubovák nesmíte ani pomyslet.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
