Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti.

Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi.

Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly.

Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo.

Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze.

Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“

Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“

Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů.

Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností.

Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli.

První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné.

Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět.

 „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“

A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval.

Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval.

Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran