Protože se nám letos diskuse o květnovém osvobození trochu vyhrotila, rád bych sdělil osobní zkušenosti naší rodiny z květnových dnů, ať si každý udělá obrázek, jak to bylo.
Je úplně hloupé se hádat, kdo měl jakou zásluhu. Tehdy byli Pražané rádi za každou pomoc. Bylo to jako černá můra. Můj táta bojoval ve Strašnicích na barikádách, o čemž hodně vyprávěl. Barikády stály na Černokostelecké v místě, kde končí Vinohradská a kříží se Starostrašnickou. Na úvodní fotce k článku je první vlna na rohu, kde je dnes pošta. Fotografie v textu ukazuje druhou vlnu zhruba o 500 metrů dále, dnes zde sídlí Prima (předtím Vodafone).
Tramvaje jsou z místní vozovny. Náš dům byl dva bloky odtud u krematoria, takže to táta měl kousek a jako jinoch se zapojil jako spojka. Ostatně pistoli z povstání i s náboji schovával doma až do smrti. Byl to mazec, Němci se s tím nepárali, ale odvetné masakry civilního obyvatelstva jako na Pankráci zde neprobíhaly. Nebo o tom aspoň nevím. Tanky přijely směrem od Malešic.
Jinak ona to vážně nebyla legrace. Maminka byla v té době na naší chalupě u Zákolan, kde také jely německé tanky na pomoc Praze, jenže kladenští partyzáni udělali záseky v zákrutách mezi Trněným Újezdem a Zákolany. Sedláci to vyběhli odklidit, jinak by Němci všechny bez milosti postříleli. Pařezy jsou u silnice dodnes.
Babička z tátovy strany byla postavena v Praze ke zdi na klasické odpočítávání na desátého. Nevyšla na ní řada, takže jí nezastřelili. Původem sudetská Němka si za války vzala dědu Čecha. Nic neudělala, jen šla náhodně kolem a Němci stříleli civilisty pro výstrahu nebo odvetou za cosi. Nikdo nevěděl. Byla tam dojemná scéna, kdy se starší pán nechal zastřelit místo nějakého kluka. Němcům to bylo jedno, každý desátý dostal kulku.
Rudá armáda v bojovém smyslu v Praze už nezasáhla. V taktickém ale ano, protože bez hrozby jejího příjezdu by Němci Prahu nikdy nevyklidili. Naopak Vlasovci do bojů v Praze aktivně zasáhli a moc povstalcům pomohli (měli těžkou techniku a tanky), ale z taktického hlediska by Němcům problémy nedělali. Prahu opustili před příjezdem Rusů, aby jim nepadli do zajetí. Dík patří oběma.
Nezapomínejme, že v Praze tehdy byly i předsunuté hlídky Američanů, kteří vzbudili velký ohlas. Domluvená demarkační linie jim bohužel zabránila v rychlém postupu na Prahu. Zastavili se zbytečně u Rokycan už 7.května. Problém byl, že po odchodu Vlasovců a nemožnosti příjezdu Američanů v Praze vzniklo silové vakuum, kterého Němci využili k masakrům. Každou hodinu zabili stovky lidí. Na Rusy se čekalo jako na boží spasení. Proto také následovala strašlivá pomsta na civilním německém obyvatelstvu. Jejich vojáci se s civily taky nepárali. Vše je ještě víc absurdní, když si uvědomíme, že už týden byl Hitler mrtvý a Berlín padl.
Spory o sochy jsou proto nesmírně trapné. Sochu si zaslouží úplně všichni. Rusové, Američané i Vlasovci. Ale hlavně Pražané, za odvahu a nesmírné utrpení.
Rusové si ihned po příjezdu začali vyřizovat účty s místními ruskými emigranty. V činžáku, kde později bydlela babička, na rohu Průběžné a V Olšinách, byly ještě donedávna vidět stopy po kulkách ve stropě chodby kruhového schodiště. Vystříleli je tam příslušníci SMERŠ, kteří do domu naběhli a všechny zatýkali. Pak je odvlekli, asi na Sibiř.
Na druhou stranu z mámy strany měli doma ubytovaného Rudoarmějce. Přišel a prý tři dny v kuse spal, pak se najedl, poděkoval a odešel. Mámě bylo pět, takže se na něj chodila tajně koukat.
O tomhle se nedá spekulovat. Hádky už musí skončit...
