To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem.
Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel.
1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny.
2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku.
3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit.
4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře.
5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás.
Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.
Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík.
Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou.
