Stručné a výstižné bonmoty o principech politiky jsou většinou dost staré. Většinu pravidel, kterými se politika řídí, objevily už generace před námi, protože lidská povaha se napříč plynoucími věky zas tak moc nemění. Ve 21. století jich vzniká jen málo. Ale když už vzniknou, jsou důležité a vyplatí se nad nimi meditovat.

V pravicové části spektra došlo za posledních dvacet let, ne-li déle, k „objevu“ jenom jednoho jediného nového pravidla, ale to pravidlo je zatraceně důležité: „Politics is downstream of culture.“ („Pramenem politiky je kultura.“ – český překlad je úmyslně trochu volný, aby nezněl moc toporně.) Jeho autorem je Andrew Breitbart (1969–2012). DALŠÍ CITÁTY.

Toto uvědomění shrnuté anglicky do pouhých pěti slov je podle mého názoru příčinou, proč pravice v anglosaském světě za posledních deset let přestala ustupovat, a naopak se pustila do protiofenzívy. Samozřejmě ji to také vnitřně změnilo. „Kulturu“, nehmotný komplex zvyků a očekávání, ovlivňují lépe různé mediální celebrity než vážní pánové v oblecích ušitých na míru. Asi není náhoda, že jak Velkou Británii, tak Spojené státy momentálně řídí politici naprosto netypičtí pro dřívější podobu republikánské či konzervativní strany.

Tenhle vývoj má na evropském kontinentě zatím zpoždění. Tady jsme pořád ještě fixováni na reaganovsko-thatcherovské pojetí pravicové politiky provázané s ekonomickým liberalismem, které v dnešním světě už nemá tak velký volební účinek jako v osmdesátých letech. Sem do České republiky jej svého času importovala raná ODS a fungovalo to – tehdy. Ale je na čase si uvědomit, že svět roku 2020 vypadá trochu jinak než roku 1992.

Velkým problémem, který (nejen česká) pravice měla a do určité míry ještě má, je pomyslná požární zeď, kterou si hodně lidí postavilo v mysli. Tahle požární zeď odděluje „soukromý sektor“ od „veřejného sektoru“ s tím, že ten soukromý může víceméně cokoliv a veřejný musí být tvrdě držen na uzdě. Tento druh smýšlení potkávám stále ještě často. Najdou se i libertariáni, kteří odmítají byť jen slovně kritizovat Facebook za jeho mazací kampaně, protože je to přeci soukromá společnost. Ne proto, že by s jeho činností snad souhlasili, ale proto, že jim do toho nic není.

Toto je strašně umělý koncept neodrážející realitu, tudíž nutně neúspěšný. V realitě jsou tyhle dva sektory propojené personálně i myšlenkově, obývají tentýž prostor. Jejich formální oddělení dává smysl právně, ale ne politicky; politika přeci zahrnuje daleko více než jen aktuální znění zákonů. Tohle přesně pochopil Andrew Breitbart a měli bychom se nad tím zamyslet i my.

Vezmu-li výše zmíněný problém svobody slova, sledovat a odmítat jenom restriktivní právní normy je něco jako soustředit se při fotbalovém zápase pouze na hájení „velkého vápna“ a přenechat celý zbytek hřiště soupeři, aby si tam dělal a organizoval, co se mu zachce. S maximální snahou možná dokážete uhájit remízu, když se proti vám neobrátí štěstěna a vítr nezavane míč přímo do branky. Určitě ale nevyhrajete. Dost depresivní a přitom vyčerpávající úsilí.

Opačný přístup je „kulturně – ofenzivní“. Akceptujeme-li Breitbartovu myšlenku, vidíme, že je potřeba zabránit vzniku „cenzurní kultury“ mezi lidmi. Nesmí se stát, že si celá společnost zvykne na to, že vhodným a běžným trestem za „ideozločin“ je obřadná likvidace provinilce.

Pokud se stane běžnou normou, že za nevhodný výrok člověka vyhodí ze školy či z práce a veřejně jej zostudí, nebo pokud se to dokonce stane očekávaným a v médiích schvalovaným jevem, pramálo vám pak jednoho dne pomůže, že s tímhle trendem začaly soukromé společnosti a ne stát. Overtonovo okno se posune tak daleko, že tahle nepsaná norma se skutečně stane psanou a nějací politici ji zakotví do zákona, protože po tom bude dostatečná poptávka.

Je prakticky jisté, že v delším časovém období se bude u moci střídat pravice a levice. To je očekávatelný jev a dokonce i žádoucí; systémy jedné strany mají tendenci degenerovat bez ohledu na barvu jejího loga, jenom hrozba konkurence udržuje politiku jakžtakž funkční. Jde o to, aby levice nezvlčila natolik, že jí státní cenzura názorů bude připadat jako univerzálně kladný a žádoucí koncept, a pravice aby se s tím vnitřně nesmířila.

Tady nastupuje ten kulturní boj. Dejme tomu, že firma X vyhodí svého zaměstnance za to, že někde v hospodě udělal politicky nekorektní vtip a někdo jiný to natočil a rozvířil na Facebooku s požadavkem, že mají padat hlavy.

Formalista by řekl, že akce soukromého sektoru jej nezajímají, a celou událost by ignoroval. Chyba – předem prohraná bitva, která se ani nekonala. Je lepší panu jednateli nebo předsedovi představenstva adresovat otevřený dopis, ve kterém mu zdvořile sdělíme, že právo na to sice má, ale stejně podle našeho názoru udělal něco hnusného a přiblížil tuto zemi o nějaký ten milimetr čínským poměrům.

Nejde přitom primárně o něj samotného; on nejspíš názor nezmění a toho člověka zpátky nepřijme, a postižená osoba by možná zpátky do firmy ani nechtěla. Jde o to, že celá ta aféra se dostane na veřejnost a její průběh budou sledovat další tisíce zaměstnanců a jednatelů. Některé z nich to možná inspiruje k tomu, aby zaujali poněkud občansky statečnější postoj. Minimálně bude patrné, že jde o tzv. kontroverzní postup a ten typ lidí, kteří vždycky plují s proudem, najednou nebude přesně vědět, kterým směrem ten proud vlastně teče.

Dokud trvá živá debata a dokud je patrné, že v širších vrstvách obyvatelstva existuje nesouhlas s jakýmkoliv postihem lidí za jejich názory, hájí se svoboda slova daleko snáz, než pokud budeme mlčet k čemukoliv, co udělají v soukromém sektoru, a začneme reagovat až v momentě, kdy se hra přesune na pole zákonodárné a výkonné moci. To už je příliš pozdě. Nevyplatí se obětovat ideologickému purismu něco tak důležitého, jako je svoboda.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.