Pražský arcibiskup Dominik Duka reagoval na prohlášení 26 kunsthistoriků, který jsme nedávno publikovali (ZDE), kteří odmítli obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. "Text Vašeho dopisu nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby," napsal Duka. Jeho otevřený dopis přinášíme v plném znění.
Vážení představitelé vědy a odborníci na dějiny umění; páni profesoři, docenti a vědečtí pracovníci,
skutečnost odvolání původního rozhodnutí zastupitelstva o znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které je podle mého laického soudu sporné a organizované lidmi, kteří určitě nevykazují historické ani kunsthistorické vzdělání, mě zaráží. Plně však respektuji Vaše rozhodnutí nesouhlasit s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mé stanovisko k této věci naleznete v otevřeném dopise bratru Pavlu Černému, emeritnímu předsedovi Ekumenické rady církví.
Co mě však v případě vaší iniciativy udivuje je text Vašeho dopisu, který nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby.
Mariánské sloupy nás ve své historii musí zákonitě přivést až do dávné Zaragozy, k Madonně del Pilar, která se legendárně váže k působení sv. Jakuba Staršího. Ale také je odpovědí na žádost jejich matky o první místa v Ježíšově Království, kdy se Kristus v odpovědi ptá: “budete pít kalich, který piji já?”. Legenda říká, že sv. Jakub odpověděl na setkání s Pannou Marií slovy “mohu” a vrací se do Jeruzaléma, kde vydává svědectví jako první popravený apoštol. Nebudu se tu zabývat otázkou pravdivosti legendy, ale skutečností, že tu vzniká tradice, která prorůstá dějinami. Symbol Panny Marie na sloupu se stal důležitým v období reconquisty, kdy si obyvatelé Pyrenejského poloostrova vydobyli svoji samostatnost a nezávislost, a jako takový se v různých formách promítá i do dalších oblastí kultury a umění dodnes.
Pokud hovoříme o vídeňské inspiraci pro pražský sloup, je třeba také říci, že inspirací pro vídeňský mariánský sloup byl pilíř s Madonnou z gotické části poutní baziliky v Mariazell. Víme také, že historie této baziliky se podle legendárních zpráv váže k moravskému markraběti Jindřichovi a knížeti sv. Václavovi. Vím, že tyto otázky nemusím více rozebírat, protože hovořím k poučené společnosti. Dovolte mi však jednu otázku: cyrilometodějská misie, křest v Řezně a Pasově, spiritualita benediktinů, cisterciáků, mendikantů a barokní kultura - to všechno vrostlo do české kotliny a není to součástí zmíněné pietas Austriaca? O které jsem měl možnost přečíst řadu publikací vašich kolegů, se kterými se určitě stýkáte? Jak bychom v takovém případě měli hodnotit vliv luterské a kalvínské reformace i další vlivy z 19. a 20. století na našem území?
Nechci vám říci výtku, která se řekne každému, kdo uchraňuje jiný názor, jen se zeptat - to skutečně chcete uzavřít českou kotlinu před kulturními, spirituálními a náboženskými vlivy z Evropy jen do našeho českého kotle a připravit nás tak o skutečné obohacení z interakce s jinými tradicemi a kulturami?
Odpusťte mi tato slova, protože mnohých z vás si opravdu velmi vážím a upřímně si nedovedu ve svém nitru srovnat, že jste k takovému textu připojili svůj podpis. Nepopírám autenticitu Vašeho názoru a právo nesouhlasit, ale myslím, že tento text svou formou i obsahem až příliš připomíná známé podpisy petic či prohlášení z dob, které před třiceti lety skončily.
Omlouvám se vám všem, kterých jsem se tímto příměrem dotknul. Uvědomme si však, že doba ve které byl pražský sloup vztyčen byla zcela jistě dobou náročnou a problematickou. Přihlédneme-li ke všem událostem, které se odehrály předtím, nemůžeme říci, že vývoj událostí v českém království od roku 1618 byl cestou k toleranci a demokracii; naopak vidíme, že města ztrácí svou pozici, společnost se pod tíhou partikularismu drolí, že to byla doba, která usilovala o jedno: “čí vláda, toho náboženství”, a náboženství tu bylo použito především jako určitý ideologický rámec.
Jsme dětmi těch, kteří v této době rozhodovali a jednali a nikdo z nás neví, na čí straně stáli jeho předci. Jedině objektivita, pravda, tolerance a úcta k druhému jsou cestou do budoucnosti, zvláště pak v situaci, kdy naše země stojí na křižovatce, kdy se potácí ve složitých vnitřních napětích, a kdy nezná z tohoto bábelu cestu. Proto ve vertikále, směřující k Bohu, vidím určitou naději a výzvu.
Děkuji za porozumění.
Dominik kardinál Duka,
Arcibiskup pražský
