Občané na vlastní oči vidí a uvědomují si nepotřebnost nadnárodních organizací. Možná si na ně většina v dnešní situaci ani nevzpomene, což je ještě silnějším důkazem spornosti jejich existence.
Opakovaná prohlášení Světové zdravotnické organizace (navíc v jakési podivné, nesrozumitelné angličtině) nejsou hlavními zprávami dne. Jsou spíše jakousi nepodstatnou „vatou“ mezi aktualitami přinášenými z domova a formulovanými vládami a dalšími demokraticky vzniklými institucemi. Obdobný význam, respektive nevýznam mají „výkřiky“ Angela Gurríi z OECD a jeho nápad na Marshallův plán pro Evropu. Kdo bude dnes tím Marshallem? A z které bude země? Z Číny?
Výroky Christine Lagardeové z Evropské centrální banky dokonce vyvolaly roztržku mezi italskou vládou a ECB. Za dobu trvání krize se ani jednou neobjevila relevantní zmínka o OSN. Na něco jako je Rada Evropy si nikdo nevzpomene. Také Evropská unie se prozatím drží zpátky (což ale neznamená, že její okamžik nepřijde).
Totéž se dá říci i o NATO. To jede své staré téma – neustálé vybízení členských zemí k dodržování rozpočtových závazků na zbrojení, které zdůvodňuje narůstajícím nebezpečím z Ruska a Číny. Opravdu teď cítíme toto nebezpečí zvlášť silně?
Tyto nadnárodní instituce občana dnes oprávněně nezajímají, neboť mu nic nepřinášejí. Z žádné nadnárodní instituce prozatím nezazněl žádný smysluplný návrh, což je důkazem, že něčeho podobného nejsou schopny. Vědomě či podvědomě občané (nejen naší země) cítí, že tyto struktury nejsou autentické. Rozhodování jednotlivých států spíše zpomalují a komplikují, což je vidět zejména v době, která má velmi rychlou vnitřní dynamiku. Do těchto institucí byli na celém světě odsunuti druhořadí a doma nepotřební politikové (kteří doma už většinou politicky prohráli), nebo se tam dostali úředníci, kteří vědí, že by to doma měli daleko těžší.
Despekt občanů vůči této nadnárodní nomenklatuře prohlubuje probouzející se uvědomování si toho, že si existenci těchto nadnárodních institucí platí ze svých daní (v době, kdy si každý sám – čím dál jasněji – uvědomuje, že bude mít ve vlastní kapse méně). Jsou to instituce se strukturami nejasnými, nesrozumitelnými, nekontrolovatelnými.
Tato krize ze všech těchto důvodů je příležitostí k renesanci pojmů „občan a jeho stát“.
Drtivá většina občanů chápe stát jako – svými hranicemi vymezené – území, se kterým se identifikuje, kam historicky, kulturně a sociálně patří. Občan proto cítí loajalitu k území, ve kterém žije, a skrze tuto loajalitu je ochoten přinášet i vysokou míru oběti, nesouměřitelně vyšší než s územím na opačné straně Evropy.
Se situací v Itálii nebo Španělsku sice soucítí, ale lidsky se jej bezprostředně dotýká situace v českých domovech důchodců nebo nemocnicích. Když občan sleduje a hodnotí výkon představitelů „svého“ státu, činí tak s vědomím, že je ve volbách bude (ne)volit. Tak jiné státy a už vůbec ne mezinárodní instituce nevidí.
Úsilí vlád jednotlivých států způsobilo v posledních týdnech jistou rehabilitaci národního státu jako základní entity schopné chránit své občany. Zvýšilo identifikaci občanů se státem a obnažilo prázdnotu (ne-li nemalou nebezpečnost) dlouho budovaných globalistických projektů, jako je například Schengen.
Znovu opakujeme, že sice soucítíme s trpícími občany jiných zemí, že jsme jim připraveni v rámci svých možností pomoci, ale prakticky fungující jednotkou lidské společnosti je jen společnost lidí státu, který je definován svým územím (a hranicemi) a samozřejmě svou minulostí, tradicemi, zvyklostmi, jazykem, společnými prožitky a odpovědností. Proto říkáme, že dochází jen „k jisté rehabilitaci státu“. Nevěříme, že globalistické (či kontinentální) projekty ustoupí a že se hned po pandemii nevrátí do svých bývalých pozic. Na to jsou příliš mocné. Lidé bohužel neinvestují svůj čas do toho, aby pochopili jejich zbytečnost.
Odmítáme nadnárodní a supranacionální instituce, ale to vůbec neznamená, že necítíme potřebu maximálně možné spolupráce států, nebo že jsme proti jakékoli politicky organizované koordinaci na nadnárodní úrovni. Jsme pro spolupráci a koordinaci, ale striktně na internacionální, nikoli supranacionální bázi. Mezinárodní rozhodování se musí vždy týkat jedné konkrétní věci. To považujeme za zásadní.
Domluvme se na systému měr a vah nebo na protihitlerovské koalici ochotných, ale nevytvářejme nadnárodní struktury, které rozhodují za nás a které mají možnost definovat to, o čem za nás budou rozhodovat. Že to obhajují tím, že jim k tomu údajně dáváme svolení, je jen propagandistickou frází.
Převzato z webu Institutu Václava Klause.
