Teď abstrahujme od rozdílu mezi epidemií samotnou a zvolenými metodami k jejímu ukončení (i když se od toho v podstatě abstrahovat nedá a nemá), ale obojí se stalo, a dnes ve svém součtu přetrvává. Proto je legitimní mluvit o tomto fenoménu jako o celku.

Předvídáme, že se tato událost stane jednou z křižovatek ve vývoji společnosti u nás i ve světě. Filozof Barša podobně předpokládá, že bude mít tato krize „obdobné epochální důsledky, jaké měly světové války minulého století“. Předvídáme, že – jako při mnoha společenských otřesech minulosti – dojde k významné změně ve vztahu jednotlivce a státu, v ekonomické oblasti ve vztahu trhu a státního intervencionismu.

Dojde k pokračování a zesílení tendencí, které sledujeme v posledních desetiletích. Už tento vývoj jsme považovali za varovný, ale pořád ještě existovaly nezanedbatelné brzdy a protitlaky. V boji s tímto koronavirem však padla velká část dosavadních politických a společenských tabu. Došlo k ohromnému posílení moci státu nad občany. Řada politických aktivit byla zastavena. Pohyb lidí byl omezen. Moc bezpečnostních složek vzrostla (ministerstvo obrany by si jinak nedovolilo navrhovat suspendování parlamentu). Vzrostl dohled nad celou společností a nad jednotlivci prostřednictvím digitálních technologií. To všechno představuje závažnou hrozbu pro občanské svobody a politickou demokracii. Výjimečný (či nouzový) stav dával vždy v dějinách politikům alibi, aby získali více moci.

Bude síla k udržení pouhé dočasnosti všech těchto opatření? Bude možné očekávat návrat k normálu, aspoň k normálu posledních desetiletí? Nebo už definitivně nastane Huxleyho „Brave New World“? Bude naděje na změnu, nebo se současná krize, a z ní plynoucí nové společenské uspořádání světa, Barša říká „odchod minulé epochy“, stane novou realitou?

Řada bystrých komentátorů si všímá, že nás ohrožuje virus mnohem smrtelnější než SARS-Co-2. Tím je opomíjení a zanedbávání hodnot, na nichž stála naše civilizace po celá staletí. Západ strávil poslední desetiletí ve stavu prosperity, kdy začalo být mnoho věcí považováno za samozřejmost. Lidé je proto považují za nesporný nárok. Luboš Motl velmi trefně říká, že se i „nesmrtelnost stala další položkou ve stále delším seznamu lidských práv, na které mají občané nárok“. Nárok na onu „nesmrtelnost“ však formuluje pouze lidská pýcha, která pro to nemá žádné opodstatnění.

Očekáváme dvě, vzájemně se podporující tendence. Jednou bude posilování dosavadních, ne příliš příznivých trendů, druhou bude vznik nových, protože tato pandemie „uvolnila stavidla“, která bude těžké vrátit zpátky.

Bude pokračovat posilování moci státu. Nastane oslabování volného trhu a svobody jednotlivce. Posilovat budou vlády a centrální banky. Dojde k rozšíření všestranné a trvalé kontroly občanů. Dojde k zesílení státního řízení ekonomiky. Rostoucí dluh státu nemůže dříve či později nebýt následován velkou inflací, která sice dluhy „sníží“, ale spolu s tím sníží i významnou část bohatství celého světa. V neposlední řadě tato inflace znehodnotí i úspory obyvatelstva. Bývalý viceguvernér ČNB Hampl obhajuje kvantitativní uvolňování (neboli tisk peněz) a hrozí, že když to ještě všichni nechápeme, bude třeba nás „edukovat“. To už jsme zažili.

Útok na hotovostní placení byl dříve veden jako boj s černou ekonomikou, dnes spíše jako boj se zbytky koronaviru na bankovkách. Každý argument je pro nositele „nového světa“ dobrý. Posílí se přesuny k práci doma (k home-office), čili k atomizaci společnosti. Významně zesílí role internetových obchodů, další prvek lidské izolace. Nastane nová fáze krize systému mezinárodních organizací a samozřejmě i velký otřes Evropské unie. Posílí se postavení Číny v mezinárodních vztazích. Dojde k posunu od současné podoby globalizace směrem k blokovému spořádání světa. Budou se více a více prosazovat „mladé“ státy, státy jiných kontinentů, na úkor „unaveného“ Západu.

To je to, co vidíme a předvídáme. To byl pokus o pozitivní, deskriptivní pohled. Nyní pohled normativní: co by bylo třeba, aby se stalo. Přáli bychom si:

- posílení pozice národních států, obnova jejich hranic a braní ochrany těchto hranic vážně (racionální propustnost hranic ano, ale hranice musí zůstat hranicemi);

- návrat k vyvážené zahraniční politice, založené na obraně národních zájmů (na základě mnohokrát opakované zkušenosti, že se o nás, když jde do tuhého, stejně nikdo nepostará);

- přehodnocení bezpečnostních rizik (jejichž formulace je předpokladem jakékoli racionální zahraniční politiky);

- zodpovědně stanovit rozsah strategické výroby a zásob (dnešní epidemie ukázala, že je třeba opustit víru, že se vše potřebné vždy rychle doveze);

- návrat k politice (od videopolitiky a od televizní politiky řízené pány Moravci, od nahrazování politiky tiskovými konferencemi) a to návrat k parlamentní politice, založené na ideologicky jasně vymezených politických stranách (což předpokládá opuštění populistické teze, že pravo-levý konflikt, konflikt o více nebo méně státu a o více nebo méně svobody jednotlivce, je už dávno věcí minulosti);

- návrat k tržní ekonomice, což znamená opuštění dnešní verze diktátu politiky nad ekonomikou (neobáváme se znárodňování, vyvlastňování a znovuzavádění centrálního plánování, ale nových, chytřejších podob téhož);

- opuštění „nárokové společnosti“, ve kterou se proměnil dnešní Západ (a my s ním);

- odmítnutí zhoubných doktrín jako je klimatický alarmismus, genderismus, multikulturalismus (a to všechno zabalené ve falši politické korektnosti).

Nenastane-li toto všechno, budeme před další pandemií stejně bezbranní, jako dnes.

Převzato z webu Institutu Václava Klause.